Po zveřejnění článku Sen o řece v listopadu 2003 se rozproudila názorově pestrá diskuze. Dovolte mi se zastavit u několika jevů, na které tento článek a diskuze pod ním upozornily.

S rozvojem zájmových časopisů a stále rostoucí popularitou webových stránek příznivců outdoorových aktivit se začal nenápadně vynořovat i fenomén etický. Zveřejňovat informace o činnostech, které porušují stávající pravidla, nebo ne? Tuto otázku si možná klade stále více autorů, redakcí a správců serverů…ale i čtenářů – vodáků.

Vodáci jsou lidé se svým pevným názorem, stejně jako trampové, horolezci nebo musheři a obvykle ho mění velmi zdlouhavě. Ale i malé odpočinutí ve vracáku, pomocná smyčka, prohlídka obtížného místa ze břehu, to vše může mít vliv na další bezpečnou jízdu. Berte, prosím, toto zamyšlení právě tak.

Začněme u autora budoucího kontroverzního článku. Povedlo se mu něco prožitkově mimořádného s dobrým koncem a hezkými fotkami. Většina jeho kamarádů tam byla s ním, takže jim to ani nemusí vyprávět, on je však stále přeplněný dojmů a cítí potřebu je ventilovat ještě více, než prožitky obvyklé. Možná cítí i strach, že něco podobného už ani nezažije. Chce se zdravě pochlubit nebo zažít slávu a obdiv. To jsou normální pocity a já, jako autor několika málo textů nevalné úrovně, je dobře znám. Tento autor budoucího článku velmi pravděpodobně není ani novinář, psaním se neživí a ví, že mnoho za článek nedostane. Jde mu o „předávání dobrého“. Pustí se do práce, laikovi to jde rychle, píše, jak mu myšlenky plynou a na formě mu tolik nezáleží. Píše pro radost a zanechání obrazné stopy v blátě u břehu. Výsledek zašle provozovateli příslušného serveru, vlastně raději hned několika, aby byla jistota zveřejnění. Na internetu se moc autorská práva nehlídají a pokud, tak se přehodí slovosled a vymění fotografie a je to v suchu.

V tuto chvíli přebírá iniciativu provozovatel serveru. Kdo to je? Představuji si ho jako člověka, který má vize, chuť a tolerantní lidi okolo sebe, kteří ho nechávají sedět u počítače déle než nechávají nás ostatní. Provozovatel serveru potřebuje autory a čtenáře jako vodáci vodu v potocích a řekách. Takže článek obvykle zveřejní. Poděkujme mu, jinak bychom přišli o část naší virtuální reality včetně diskuzí. Nenechme si však pro sebe, když se nám něco nelíbí, tuto realitu tvoříme také podstatnou měrou my. Provozovatelé se dělí na dva druhy: ten, který zveřejňuje informace o nepovolených činnostech a ten, který to nedělá.

Nemusíme si dělat iluze, že vodáctví je jen koníčkem několika málo lidí, kteří se s úsměvem zdraví „Ahóóój“ pokaždé, když se náhodou na vodě potkají. Stejně jako do jiných, dříve okrajových sportů, mezi nás vtrhla móda, reklama, nerozbitný plast a sportovní soutěživost. Vodáctví je v kursu a přitahuje další a další zájemce, kteří jsou lační po nevšedních zážitcích. Informace hledají i na internetu. A zde je ukryt ten kámen úrazu.

Pokud bych napsal článek o našich řekách, které jsem sjel, mnohdy za dobrodružných podmínek, přidal fotografie, ze kterých je vidět, jaké úžasné to tam je, byl bych blázen, kdybych předpokládal, že tam nevyrazí nikdo jiný než já. Zveřejněním článku se totiž přímo čtenář láká. Pojď to zkusit, zažiješ neobvyklé dobrodružství a já ti obvykle poradím, jak oklamat příslušná opatření, která mají zabránit devastaci onoho kouzelného úseku. V naší zemičce není mnoho vyloženě těžkých toků, které by svou obtížností odradily davy vodáků, ale je několik míst, jenž si zaslouží ochranu před masovými nájezdy nás všech.

Vím, že mezi vodáky je několik těch, co si čas od času sjedou něco zakázaného. Převažuje ve mně však pocit, že stejně jako já si jsou vědomi následků medializace této činnosti. Čím větší bude aktivita vodáků ve vybraných lokalitách, tím přísnější bude jejich strážení a represe. Děkuji všem, kteří mají sílu a chuť pořádat VTJZky a závody a mají dostatečný rozhled, potřebný pro jednání na úřadech při sjednávání vyjímek. Nebudu jim to však dělat ještě těžší.

Je to těžké rozhodování, napsat - nenapsat, zveřejnit – nezveřejnit. Já jsem se již rozhodl.

Jan Pokorný