Ovlivněn reklamami s nejtenčími, nejzdravějšími, nejchutnějšími a nejlevnějšími věcmi, bez kterých se snad nedá ani v dnešní době přežít, jsem se nedávno zamýšlel nad svojí nej-milejší tekoucí vodou. Hlavou mi pomalu běžely desítky sjetých vodotečí, každá se svým malým nej. Podle čeho ji mám vybrat, podle obtížnosti? Podle vzdálenosti od domova a délky cesty tam a zpět? Podle možnosti vidět z kocábky až na dno? Podle zážitků s partou, které naše splutí lemovaly? To všechno je přece nesrovnatelné!

S rozumem to nepůjde. Zkusím to tedy tím, o čem chlapi neradí mluví – citem. Kde se cítím nejlépe? Kam se rád vracím bez ohledu na roční období a momentální sjízdnost? Kde je mi fajn nejen s kamarády, ale i samotnému? Na jediné říčce ze všech – na Svitávce.

V podhůří Lužických hor i v horách Lužických mi bylo vždy dobře. Svitávku jsem jel poprvé se Šakalem a od té doby uplynulo už pár let. Pravostranný přítok Ploučnice, jímž Svitávka je, není za běžné vody žádná divočina. Říčka většinou meandruje mezi vysokými břehy napůl v lesích, napůl loukami. S občasnými jezy si vodák poradí, stačí jednou dvakrát zabrat a jsou za námi. Ze Svitavy k silničnímu mostu nad Zákupy je to tak 10 kilometrů, což je optimální délka splutí. Vody mívá Svitávka obvykle dostatek, sjízdnost je u ní stejně relativní jako u Ploučnice. Někdo vyžaduje stav nad minimem, mně stačí i minimum.

Úsek Svitava – Velenice považuji za nejkrásnější partii Svitávky. Nejen kvůli skalnímu tunelu, kterým říčka protéká. Nad tunelem se dá dobře přistát. Pokaždé vylezu z lodi a protože v tunelu je pevné dno, projdu si tunel až na jeho konec. Tunel končí bývalým stavidlem, ze kterého nyní trčí ostré a rezavé traverzy. Těsně před stavidlem odbočuje vlevo bývalý náhon. Užší tunel ve skále jsem kdysi projel na lodi, ale to bylo ještě stavidlo funkční a vodu v tunelu nadržovalo. Teď už jde skoro všechna voda ven rovnou z tunelu a při případném projetí je to o rozpárání lodi (to v nejlepším případě).

Nezbývá než loď přetáhnout a užít si jiného zážitku, který Svitávka nabízí. Nasednout na vysokém břehu a po písku sjet v lodi rovnou do koryta. A zde je jeden z důvodů, proč je pro mne Svitávka tou nej. Přiznávám se – jsem závislý na písku. Písčité břehy, písčité pláže, písčité dno, opravdu na písku ujíždím. Jestli mě v životě něco na vodě těší, tak je to její kombinace s pískem. Beru ho do dlaní, sypu zpět do vody, dlouhé chvíle pozoruji, jak ho proud unáší. Na Svitávce mohu i z lodi pohladit pískovcové skály, pod jejichž převisy říčka několikrát zamíří. Když mám chuť, tak zajdu i do několika jeskyní, které jsou z vody dobře vidět.

Svitávku už trochu znám. Je to říčka, kde si mohu užívat samoty a rozjímání. Také se na ní nebojím vzít kamarády, kteří sedí poprvé v lodi. Nejraději jí mám na jaře, kdy se na ní potkávám s prvními rybáři. Mlčky na sebe kýváme a každý si z říčky bereme kus toho svého štěstí. Loni jsem poprvé stál nad nejznámějším pramenem Ploučnice a pozoroval, jak skrz písek vyvěrá silný pramen. Pokud takto vyvěrá energie, kterou se může člověk na čas dobít, tak pro mne je jím minimálně uvedených deset km této jedinečné říčky.

Na konec snad jen malé přání pro vás, kteří jste dočetli až sem. Troufnete si - Šakale, Václave, Petře, Honzo H. i třeba ty, Vojto a další odvážlivci, napsat o té vaší nej?

Honza