Divoká Orlice v úseku mezi Nekoří a Potštejnem byla pro mne vždy jakousi „srdeční“ záležitostí. Vlastně ani nevím proč. Nebyla ani první, ani nejtěžší, objektivně asi není ani nejkrásnější – ale přesto.
Reklama
Nejvíce k tomuto pocitu přispívá pravděpodobně pocit jakési pohody, kterou vždy při sjíždění Orlice pociťuji. Většinou je to i poslední jarní voda. Žádný adrenalin, velké soustředění, neopren, plasťák ale stará záplatovaná laminátka, tričko a trenýrky. Nevadí ani množství lodí na řece a tlačenice na břehu. V pohodě se posunujeme po řece, necháme se unášet proudem a dlouho lelkujeme u jezů. Tipujeme, jak která posádka jez zvládne a s dobromyslnou škodolibostí se smějeme těm, kteří se koupou. O nic nejde, je teplo, v problémových místech záchranáři. Naopak oceňujeme ty, kteří bez problému jez sjedou a navíc třeba udělají i něco pro pobavení diváků. Letos jsem si vzal i fotoaparát a některé momenty jsem zvěčnil.
Pramice si hraje ve válci
Divoka Orlice
Jako na kole
Divoka Orlice
Zlatá igelitová špricka
Divoka Orlice
Bokem, to už se moc nevidí
Divoka Orlice
Jirka