Vydali jsme se za Zorygbatem. Nebyl doma, tak jsme zasunuli lístek se vzkazem a cestou zpět si vylepšili finanční situaci prodejem prázdných lahví, které Bóďa posbíral v nevelké suterénní místnosti, která mi byla uvedena jako Bóďovo pracoviště. Když se mu zde naskytne příležitost, předstírá činnost elektromechanika.
Reklama
Dorazili jsme tedy zpět k domu a v zápětí se za námi rozrazily dveře a v nich stál Zorygbat. Vítal nás, nad hlavou mával novinami a strašně se smál. Po chvilce mongolštiny, kterou chrlil na Bóďu z něj vypadlo, že v těch novinách píšou o nás, a co že jsme to vyváděli. Jak je to možný? No, ta paní, co si od nás vyžádala podpisy a parťák ji věšel bulíky na nos byla dopisovatelka do Mongolského deníku (ARDIN ERCH), datum vydání 6.8.1993 a tak doslovný překlad tohoto článku zněl takto: "Český člověk Antonín Polášek a mongolský S. Lchažav se plavili na nafukovacím člunu po Orchoně. V divoce rozvodněném, i vyšli z řeky v kraji, kde široko daleko nebylo, jenom skalisté hory. Oni v horách zabloudili. Druh druha šest dní hledali. Šli, šli a potom se našli." Kéž by těch dní bylo jenom šest, ale zas bych nikoho nepoznal.
Teď tu všichni sedíme a povídáme si. "Bóďo, ty jsi vlastně národní hrdina" dodal jsem poté, co mu Zorygbat sdělil, že se s ním v průběhu příštího týdne hodlá místní tisk ještě setkat. Smích a žertovné porypování však brzy vystřídalo naše mlčení a Zorygbatův vrávoravý hlas. Dotázali jsme se totiž, co se stalo v Mongolsku - americké expedici jedoucí za námi. Co se stalo? V obtížném místě nebohého spláchla vlna ze špičky lodě a Američané, vybaveni neopreny, vesty a lany jen přihlíželi. Nechali kamaráda napospas živlu vydechnout. Vždyť to byla jeho povinnost, zaplatili si přeci servis, celých 15 dolarů denně do těch Mongolů investovali. Mrkli jsme mlčky s parťákem na sebe, a každý si myslel své. Ten člověk byl Zorygbatův dobrý přítel, který se účastnil na mnoha jejich společných akcích. Například expedice autem do 4000 metrů nad mořem. Sestrojili totiž z české Tatry a ruského Vazu vozidlo, které se do této výšky pod vrchol nějakého štítu vydrápalo a podnes tam na Altaji asi stojí.
Druhý den ráno jsme se s Zorkem vypravili upřesnit datum mého odjezdu, jelikož Bóďova žena na mou telefonickou žádost odblokovala zamluvené lůžko na neurčito. Bylo tedy zapotřebí zajistit nové blokování (opn). Nebližší vlak směr Moskva jel 14.8. 1993 a byl již údajně vyprodaný. Další volný vlak jel až o dva dny později. Na ten nám byli ochotni opn prodat. Zorygbat tedy obešel asi tři okénka, pak zašel postranními dveřmi za přepážku, chvíli bylo vidět skrz sklo, jak rozhazuje rukama a cosi vysvětluje úřednici a když vylezl ven, měl jsem lůžko opn na 14.8.1993 v 19 hodin. Dnes je 12.8.1993 - ještě tři dny mi zbývají na tuto zemi a to na její metropoli Ulan - Bator. Naše další kroky vedly k Bóďovi domů, kde jsem si zabalil všechny věci. Dohodl jsem se se Zorygbatem na večerní hodině, abychom přestěhovali moje věci od Bóďi k Zorygbatově bratrovi, který bydlel poblíž železničního nádraží. Zorygbat odešel pátrat po budoucnosti a my do kláštera rozkládajícího se poblíž České a Slovenské ambasády. Bóďův bratr zde dělal ochranku, a tak jsem si tento kulturní skvost prohlédl víc než důkladně. Zajímalo mne buddhistické znázornění posmrtného života, pekla v podobě muk ohněm a ledem a ráje v podobě města blahobytu. Mnohoruká socha muže objímající nejintimněji spojenou mnohorukou ženu znázorňovala symbol plodnosti. Dvě velké sochy hned u vchodu, symbolizující sílu a moc. Též dřevěný mongolský válečník na koni, doprovázený černým válečným psem, patrně dogou (odpovídalo tomu i měřítko velikosti psa v poměru s koněm).
Po prohlídce jsem se rozloučil s oběma bratry a odebral se navštívit kus rodné hroudy - ambasádu. Usměvavá paní vrátná nezklamala svým úsměvem, zato zbytek ambasády měl úřední hodiny, a lidé tu neoplývali nadbytečným časem.
Gogo