Operace zajíc! Co to obnášelo, zaznělo-li zajíc? Střelhbitě jsme vybalili velkou brašnu, do které v mžiku tento mladík vklouzl, přikryli jsme ho dekou a zazipli. Ano, černý pasažér na palubě. Zajíc byl na pravou ruku zchromlý a byl na své první obchodní cestě. Nevezl ani žádné zboží, jel jen pomoct kamarádům při obchodech. Mí spolucestující a ještě několik dalších, kteří se sem tam zastavili na kus řeči, byli bývalí spolužáci. Všichni byli vyučení knihtiskaři, ale tiskárnu zavřeli a oni se ocitli na dlažbě. Tak cestují a obchodují jako všichni tito lidičkové jedoucí v tomto vlaku. Jsou to vzdělaní lidé, toho času bez práce.
Reklama
Noc tedy opět probděna při sklenkách a ubrousku prostři se. Byl přeci důvod, hranice jsou přeci za námi. K ranním hodinám jsem požádal spolucestující dívku o směnění jednoho ze tří dolarů, které mi ještě zbyly. Dva mi totiž vnutili kluci v Ulanu. Byl to přebytek z peněz, které jsem zanechal ve městě před odjezdem na vodu na zakoupení lůžka. Jeden dolar, podivili se. Dali mi za něj patřičný obnos v rublech. Spolucestující se zarazili nad tou na Evropana malou částkou jeden dolar, který jsem s nimi směňoval a pochopili, že mé tvrzení na hranicích se zakládalo na pravdě. Pak si nějak spojili pádlo v kupé, Orchon a článek v novinách, který patrně někdo z nich četl. A když jsem se vrátil z nákupu na ranní zastávce, abych doplnil zásoby, naplnilo se kupé k prasknutí všemi spolužáky mých spolucestujících a jeden zahájil řeč: "Anton těbě nět děnky eto padarok od nas" a podal mi baliček rublů v hodnotě asi 10 dolarů. Vzpomněl jsem si na peníze, které jsem před nedávnem se smíšenými pocity věnoval Tallemu a Sudirten. Mluvčí pokračoval: "mi čitali gazetu u těbje jest eta gazeta?" "Jest", odvětil jsem. Přijal bankovky "bajlajda", poděkoval, zastrčil peníze a podal lidem noviny. Noviny oběhli kolemsedící a já byl přijat mezi spolužáky, jako jeden z nich.
Cesta do Moskvy utekla jako nic. Spolucestující obchodovali a já jsem u jejich společnosti získal úlohu provijanťáka. Zatímco oni na zastávkách prodávali své zboží, já nakupoval potraviny pro nás všechny, a tak se mohli oni věnovat obchodu a já jídlu. No není to paráda? Pražce pod koly ubíhaly, občasné zpestření operací zajíc nebo zastávkou. Pět dní ve vlaku uteklo jako voda v kaňonu Orchonu a my stojíme v časných ranních hodinách na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Tam jsme vyložili z vagónu zboží a odnesli ho před nádraží, kde už čekaly taxíky opatřené závěsnými vozíky. Spolucestující mne do jednoho takového taxíku naložili a odvezli kamsi ke známému do panelového domu. Tam jsme vše složili a já doprovázen Zajícem a Mluvkou jsme se vydali na Kyjevské nádraží.
Lidičky, víte, čím jsem krom metra jel? Pravou nefalšovanou českou tramvají. Na Kyjevském nádraží v Moskvě jsem se rozloučil s Mongoly a vydal se na odstavné kolejiště hledat pražský rychlík. A na odstavné koleji po chvilce motání mezi vagóny jsem ho našel. Dlouhá zelená souprava s uprostřed třemi o něco nižšími modrými vagóny. Asi tomu nebudete věřit, jako by mi spadl kámen ze srdce a rozlila se ve mně taková nějaká pohoda. Rozešel jsem se ke třem modrým vagónům a nedokážu vám to asi vysvětlit, ale proti svým zvyklostem jsem prošel kolem dvou a zastavil se až u toho třetího předního, zabouchal jsem na dveře a z nich vylezla známá osoba. To jsem rád, že tě vidím živého a zdravého, ahoj, pojď dovnitř. Ta postava nebyl nikdo jiný než průvodčí Tonda, který mě vezl sem do Moskvy.
To nemůže být náhoda. A taky není. Mně se uvolnila jízdenka na poslední chvíli na 14.8 a Tonda jede jízdu za někoho. Jak z něj později vypadlo, umřela jeho spolupracovníkovi maminka a on vzal jízdu za něj. Jinak jezdí Moskvu vždy koncem měsíce. Zasedli jsme u kafe a začali povídat a povídat, než soupravu přistavili na nástupiště. Tam mi Tonda představil dva české novináře z nejmenovaného plátku, kteří se zajímali se o dětskou prostituci. V Moskvě se má údajně prodávat cca 1000 dětí. Naši novináři měli zájem o dva chlapce, které tu má mafie prodávat homosexuálům - jednoho osmiletého a druhého o rok staršího. Dal jsem jim typ na třináctiletou Naďu, její popis a místo, kde jsem ji při minulé návštěvě Moskvy párkrát spatřil. Snad jim to alespoň trochu usnadní práci. Ti dva chtěli chlapce koupit na noc a tím se dostat až k samotnému problému. Povídal jsem si s nimi až do odjezdu vlaku. Sjezdili totiž kus světa, a to takového, kde míru a spokojenému žití pšenka zrovna nekvete. Náš rozhovor je u konce a já spokojeně usedám do rozjíždějícího expresu Moskva - Praha. Ještě dva dny a jsem doma. Dva dny s Tondou, to už vlastně napůl doma jsem.
Gogo