Máme už pár let podzimní rodinný rituál. V sobotu, když se Vavřinecký potok pouští první den, se vydáváme na procházku od mostu u Církvic. V chatové osadě se připojíme k čumilům, co lačně čekají na všechny nešťastníky, kteří nevyberou pravotočivou zatáčku před stromem, a skončí v kalném proudu. Naše procházka je završena u pověstného esíčka s několika skoky, kde opět davy přihlížejících pochvalným mručením komentují některé obdivuhodné vodácké kreace. Po téhle ochutnávce pak už natěšen následujícího dne vyrážím sám na dopolední plavbu.

Letošní sobota proběhla ve stejném duchu. Překvapil mě poměrně přijatelný počet pádlujících osob přítomných na potoce. Zdálo se, že ani závodníkům nikdo příliš nepřekážel. A to jsme viděli i experty, kteří očividně seděli na vodě – ne na takovéhle vodě, ale na vodě vůbec – poprvé, protože příliš netušili, jak se má zacházet s pádlem. Na druhou stranu byli dokonale a předpisově vybaveni. Na rozdíl od mnohých dobrodruhů, kteří stále ještě považují přilbu za přežitek. Nechystám se moralizovat, moc dobře vím, že při troše šikovnosti a štěstí se bez ní dá obejít, co bychom si nalhávali. Tedy až do té doby, než se něco stane. Pořádná šlupka, co jsem vloni dostal od traverzy nad potokem, mi udělal rýhu na přilbě, nikoliv na lebce. A právě na tomhle potoce těch možností, jak být skalpován nebo mozkově otřesen, je celkem dost.

Paradoxně právě ti „neználci“ propluli peřejky a krizové místo u stromu sice zmateně a hodně specificky, ale bez ztráty bodu. To dvě mladé nešťastnice, na první pohled ne zcela bez zkušeností, zatáčku neustály, koupaly se, a navíc jim uplavala pumpa. Když se zase naložily do lodě, ujely dvacet metrů a na následujícím metrovém skoku šly do vody znovu. No, nezáviděl jsem jim.

Na tomhle stupni jsme shlédli ještě jeden vpravdě excelentní kousek. Nafukovačka nějak otálela a chvíli zůstala pod stupněm postavená kolmo na proud. Další už nahoře nedokázala zastavit a přímo ukázkově sestřelila háčka na té druhé lodi. Prostě - ženská na přídi dostala od shora přímý direkt špicí plavidla, okamžitě šla pod vodu, zatímco její partner udržel balanc, loď i sebe ve správné poloze. Docela by mě zajímalo, co si pak všichni povídali.

Ono to z předchozích zápisků asi vypadá jako nějaký masakr, ale měl jsem pocit, že vše probíhá v celkem pohodovém duchu bez nějaké nervozity nebo osočování. Navíc se mi zdál počet splouvajících opravdu menší než následujícího dne. Možná je to důsledek mediálních kampaní, na základě kterých se hodně pádlerů, stejně jako já, disciplinovaně vydalo na trať až v době, kdy nebudou překážet žádným závodníkům.

V neděli by se asi vyplatilo přivstat. Většina vodáckého národa se patrně probrala poněkud později a k vodě se dostala, stejně jako my, až kolem půl jedenácté. Počáteční úsek připomínal magistrálu v hodně hustém provozu. Téměř se zdálo, že největší umění nespočívá v tom, aby člověk zvládl četné, rychle se střídající meandry a peřejky, ale aby nesejmul nikoho před sebou. Či nebyl atakován někým jiným zezadu. Trochu zvláštní adrenalin. Z této fáze plavby je ještě záhodné zmínit místo, kde se potok dělí do dvou ramen. Obě jsou patrně sjízdná, ale ten zásadní problém spočívá v dostatečně rychlém rozhodnutí. Pokud se neučiní včas, přistane dotyčný uprostřed natlačen na nějaký ostrůvek, kde ho má následně proud tendenci pootočit hlavou dolů. Sám jsem to zažil vloni, a dle slov kolegů zde i letos pro některé posádky bylo první krizové místo.

Z dalších zpestření plavby mi utkvěl v paměti docela slušný kmen nějaké olše, co se náhle začal přetlačovat s naší lodi o místo v peřejích mezi chatami. Je docela zábavné hledat průjezd mezi kameny v rychlém proudu, shýbat hlavu pod traverzou, a do toho se snažit odsunout kládu, co je chvíli vedle lodi, chvíli pod ní. S perspektivou, že nám hupsne na záda, až se cvakneme ve výše zmiňované zatáčce u stromu. Nakonec jsme ji uplavali a následující stupně bez problémů zvládli. Až jsem se divil.

Letos jsem si plavbu poprvé prodloužil až do Toušic. Úsek od Doubravčan mohu doporučit všem milovníkům romantiky. Tuším, že jde právě o ten Vlčí důl, zmiňovaný v propozicích pořadatelů. Potok tam klidně meandruje mezi vysokými břehy a stromy, co jsou náhle přímo v jeho korytě. Nikde za sebou ani před sebou jsme konečně neviděli ani živáčka. Podzimní klídek a pohodu jsme si mohli dosyta vychutnat. Aspoň do té doby, než jsme uslyšeli hukot vody předznamenávající pověstnou kaskádu. První pohled dává tušit, že se fakt vyplatí včas zastavit. Ono to na „jůtúb“ nevypadá zdaleka tak dramaticky, jako v reálu.

„Fuj, to je hnus!“ ulevuji si. „Že jo, ale ještě horší je to jet hlavou dolů,“ reaguje nějaká dívčina spontánně. Ještě než se stačím otázat své háčice, dostává se mi jasného a kategorického sdělení, že dnešní den byl pěkný i bez kaskády, a tedy v žádném případě nepojede. Nicméně - kolega Pepa mi sděluje, že nafotil nějakého chlapíka s červenou pálavou, jak splul „hodně elegantně“. A že z těch, co se cvakli, netekla krev. Kromě toho jsem kaskády Hameráku letos zvládal celkem bez potíží.

Prvními záběry pádlem rovnám odlehčenou příď stáčející se na jednu stranu. Na hraně skoku levé „dámské“ cesty jsem se podíval dolů. Nekecám, projel mnou takový zášleh strachu, až se mi sevřely nejen půlky. Člověk najednou vidí ten dlouhý sešup in natura, nejen na monitoru počítače. Pak už to jde rychle – metrový skok dolů, hned na to úzkým korytem s marnou snahou korigovat směr a stop! Loď uvízla na šutru, zatímco tělo mělo přirozeně setrvačnou tendenci pokračovat z kopce dolů, čemuž zabránily popruhy na nohou. Ty však začaly loď nebezpečně vychylovat z té jediné správné polohy. V záchvatu panické hrůzy jsem se dlouhým pádlem odrazil od dna. Loď se pohnula, ale než jsem ji stačil srovnat přídí dolů, znovu se natočila nárazem o další kámen.

Dál už jsem pokračoval jenom pozadu. Nutno říci, že víceméně naprosto nekontrolovaně. Co však bylo nejhorší – oběma rukama jsem se křečovitě držel bortů. Kam se poděly všechny poučky, jimiž jsem dlouhá léta peskoval nezvedené háčky, že „ lodi se v žádném, ale opravdu v žádném, případě nechytáme, od čeho máme pádlo!“ Navíc jsem hlubokým předklonem vyvažoval náklon plavidla. Vypadalo to tak, že z vděčnosti líbám palubu mé milované Baraky – Barky, kterážto, jak přiznávám, měla díky svým konstrukčním vlastnostem největší zásluhu, že jsem celou tu taškařici přežil bez úhony a bez cvaknutí. Letmý pohled na lehké úsměšky v obličejích čumilů vysoko nade mnou mně potvrdil, že tenhle průjezd byl všechno jiné, jen ne elegantní.

Václav