Píší se články o řekách, o vodácích, o zájezdech i o lodích. Nepíšou se články o šoférech, které nám naše vodácké zážitky umožňují. Pokusím se tento dluh trošku umenšit. Protože je to však vodácký web, zahalím svůj hold do vyprávění o rumunské řece Neře.

S Františkem jsme na zájezdy zprvu nejezdili. Mikrobus Iveco, který mu patří, s námi nejčastěji sdílel jiný šofér. Přiznám se, že z dvoutýdenního zájezdu na Balkán s Františkem za volantem jsem měl trochu respekt. Jeho osobnost (vysoustruhovaná tisíci mil na cestách životních i motoristických) i osoba (reprezentující nejlepší dimenze správného chlapa kolem padesátky) spolu s faktem, že je majitelem vozidla, dávaly malou naději, že se bude podvolovat improvizacím, které musí občas skousnout ostatní účastníci zájezdu.

Odjezd jsme plánovali na pátek odpoledne, abychom urazili co největší kus cesty. František jej však nastavil až na pozdní večer. Nevadí – čekání před dlouhým přesunem lze pozitivně využít dočepováním tekutin v přilehlé restauraci. Se tmou konečně vyjíždíme a začíná první Františkův koncert. Časový program zájezdu jsem připravoval podle routeplanneru Michelin: František však plán již první noc postavil na hlavu. První kafe si až dal v Temešváru, kam jsme měli podle všech fyzikálních zákonů dorazit až asi za půl dne. Zatím, co jsme po roztřesené noci dávali dohromady naše zbídačelé tělesné schránky, František jen potřásl kudrnatou hlavou a chopil se volantu s energií, jakou se chápaly ruce bratří Vaverků svého pluhu.

Jihozápadní Rumunsko není země se snadnou orientací. Silnice, na kterou vás navádí středoevropská intuice, často nevede nikam, zatímco tu podstatnou hlavní minete proto, že vypadá jako cesta vedoucí do cukrovaru v době řepné kampaně. Já bych jako majitel vozidla váhal, František naštěstí nikoliv. Místo cukrovaru na konci silničky beznadějky nám bylo odměnou městečko Sasca Montana. Zde se silnička otřásá od bahna a statečně stoupá do příkrých srázů banátských hor. Venkov Banátu znám z líčení poznávacích zájezdů cestovek do vesnic našich krajanů. To, co jsme však viděli během překonávání hřebenovky do východiska plavby po Neře, a hlavně, co František po celonoční cestě se svým Ivecem dokázal, to se líčení cestovních kanceláří zcela vymyká: Prudká stoupání, vymletá cesta loukami i lesem, mlha, ze které tu a tam vystoupí osada jak z předminulého věku, řev motoru v nízkých otáčkách, žádné ukazatele, jen občas drůbež, 3D cesta vpřed, modlitby, aby proti nám nikdo nejel, a snaha nezničit vůz a nezapadnout…

Konečně jsme v údolí Nery v městečku Sopotu Nou. Je neuvěřitelných deset hodin, ještě ani ne, před námi teče řeka a dík Františkovu výkonu máme celý den na její splutí. Jenže dostat se na ni není tak snadné. Na místě se dozvídáme, že splutí je zpoplatněno, a to v lei (5 lei), která nemáme proměněna. Slušňák Honza se ujímá úkolu proměnit potřebnou částku. Z úkolu se stává úděl, protože ve vesnici není směnárna, eura nikdo nechce a tak lidé posílají Honzu z jedné adresy na druhou. Anebo spíš od čerta k ďáblu, protože finální osoba, která nám může posloužit, je opařený místní alkoholik, jehož ďábelskou samohonku v usoplené petce s ním musí Honza v očekávání směny chtě nechtě sdílet. Nafukujeme zatím na louce za mostem lodě. Nechceme raději myslet na to, že aby nás v cíli plavby počkal, musí František vzápětí absolvovat celou tu obtížnou horskou trasu ještě jednou.

Začátek Nery se neliší od řek, na které jsme zvyklí. Mírný proud ve štěrkovém řečišti, břehy zarostlé olšemi a křovím, vůkol široké zalesněné údolí. Vodní stav odhadujeme na spodní hranici sjízdnosti. Vědomi toho, že dalších třicet kilometrů není přístup k silnici, chvíli váháme, pak se ale spoléháme na tvrzení o celoroční splavnosti Nery a vyplouváme. Pro naše následovníky: pokud místo na výše zveřejněné fotografii (pohled z mostu v Sopotu Nou) neprojedete, nejezděte dál, leda jste-li kromě vodních turistů také zdatnými turisty pěšími. V tom případě kvalitní boty sebou.

Za prvním zákrutem se řeka noří pod baldachýn stromů, kterým propouští příjemné pozdravy sluníčka. Obtížnost Nery osciluje mezi ZW C a WW I a připomíná tak trochu Svitavu mezi Blanskem a Brnem. S výjimkou jednoho či dvou domů na začátku plavby je však řeka naprosto bez civilizace i bez pro Balkán tak charakteristického odpadu, především petlahví. Plavba je pohodová, přesto ne úplně nenáročná – občas je třeba vyhledávat splavnou cestu a vyrovnávat se s proudy a stromy zasahujícími ze břehu do řečiště. Začínám si připadat jako podvodník – nalákal jsem kamarády na atraktivní vápencový kaňon, my však plujeme již více než hodinu a po kaňonu ani tuchy. Konečně se údolí začíná zužovat a ze břehu vystupují bílé skály. Řeka nabývá charakter odpovídající své jižní geografické poloze a plavba je zajímavější.

Jsme za polovinou plavby a na štěrkové plážce dáváme občerstvení. Neru je třeba do značné míry odpádlovat a plavba je pro svou délku fyzicky poměrně náročná, takže zásoby jídla a tekutin jsou nezbytné. To už se kolem nás tyčí skutečný kaňon, ne nepodobný Prielomu Hornádu. Také řeka konečně dosáhla hranice WW I a v úseku, kde je třeba kličkovat mezi velkými balvany, máme dokonce i plaváčka.

Je škoda, že krásný kaňon provází Neru až ve druhé polovině jejího toku, kdy už je vnímání plavců ovlivněno narůstající únavou a krátícím se časem. Sportovněji tekoucí řeku bereme víc jako vodní cestu než jako příležitost k hrátkám, a spíše než přírodní krásy vyhlížíme známky blížícího se konce cesty. Slunce se pomalu sklání k západu, když se bílé útesy nad námi rozevírají a řeka vtéká do zvlněné pahorkatiny. Splouváme snadný jez a již se nad rozšiřující se řekou klene zvetšelý silniční most v Sasca Montaně.

Přestože je Nera velice hezká řeka, přijímáme konec plavby s úlevou. Šest a půl hodiny pádlování (s půlhodinovou pauzou) je opravdu dost dlouho. Z dálky vidíme Františkovo Iveco: cestu zpět tedy absolvoval v pořádku a snad se konečně i trochu vyspal. Modrá barva auta je symbolem spolehlivosti a bezpečí.

František za volantem auta po celonoční cestě na startu splutí Nery – v rekordním čase a bezpečně.
František za volantem auta očekávající nás v cíli – spolehlivě a na nejlepším místě pro výstup.
František sestupující od auta vstříc unaveným plavcům se stříbrným podnosem plným skleniček z křišťálového skla, obsahujících jeho vynikající slivovici – malý zázrak na konci cesty.
Ačkoliv s námi František Neru na kánoi nejel (pokud kdy vůbec v kánoi seděl), byl s námi na řece na začátku, na konci i během celé plavby. S Biblí řečeno: „Duch jeho vznášel se nad vodami.“ Protože nebýt jeho, tak jsme si tuto řeku nespluli.

Proto Františka jmenujeme Vodákem honoris causa.

Vladimír Hejtmánek