Laponsko se prostírá zhruba na sever od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny Finska. Laponsko však není přesně vymezeným zeměpisným pojmem. Pomyslné hranice prochází asi 150 km za polárním kruhem. Je to divoká krajina klidu, skalnatých zaoblených pahorků vybíhajících do výšky až 800 metrů. Laponsko je ideální končinou pro milovníky drsné divočiny bez lidí, pro pěší turisty, rybáře či vodáky. Je rájem pro ty, kteří věří že najdou zlato či uloví trofejního dravce. Ideální dobou navštívit tyto kraje je začátek léta, tedy červenec, kdy teploty nepřesahují 25 stupňů.
Reklama
Vše začalo asi před rokem, kdy mě v německém Kanumagazínu zaujal článek o vodácké výpravě na laponskou řeku IVALOJOKI. Po letech pořádání zájezdů na divokou vodu do Norska si říkám, že je načase trochu zklidnit. Ivalojoki mi připadá, že to bude to pravé. Plout po řece tekoucí někde za polárním kruhem, lovení ryb, neobydlené prostory, to vše ve mně vyvolává příjemné představy. Začínám shánět informace, mapy, průvodce…. Na začátku prázdnin vyrážíme.
Na cestu se vydáváme 29. června ve 2 hodiny v noci. Je nás celkem šest, tři Břeclaváci - Saša, Marcela, Ryba a tři kluci z Hustopeč - Míra, jeho švagr Dočki a Matěj. Jedeme ve dvou po střechu nacpaných autech, kromě nezbytného tábornického vybavení a potravin vezeme také nafukovací lodě, máme 2 kánoe Orinoco a jeden prototyp expedičního kajaku, který jsem si stvořil pár dní před odjezdem. Protože jedeme do Laponska, vezeme také rybářskou výbavu, rošt na grilování a drátěné opékače na ryby. Z věrohodných zdrojů jsem se dozvěděl, že cesta na sever Finska bez takové výbavy by byla hřích. Jak jsme později zjistili, pověsti nelhaly.
Naše rybářské vybavení je velmi skromné. Kromě Saši, který na ryby občas chodí, jsme všichni amatéři a naše zkušenosti sahají do dětských let, kdy jsme chytali na pytlačku na svodnici. Nehodláme se věnovat žádným speciálním technikám lovu, jako je muškování. Volíme cestu nejmenšího odporu - přívlač. Takže čtyři pruty velikostí a kvality různé, lankové návazce, třpytky - malé rotačky, různobarevné twistery a nakonec woblery Rapala - jedeme přece do Finska.
Naše cesta vede přes hraniční přechod v Harrachově, dále přes celé Polsko až k moři do přístavu SWINOUJSCIE. Tady se naloďujeme na nám, z cest do Norska, notorický trajekt do švédského YSTADU a se zpožděním vyplouváme. Máme celou noc na odpočinek před dlouhou cestou, která nás čeká. Znaveni po cestě uleháme ve spacácích, jen tak na podlaze vedle kapitánského můstku. V osm hodin ráno připlouváme do YSTADU, vyloďujeme se a po vyřízení celních formalit se vydáváme na 2200 km dlouhou cestu. Ta vede po super silnicích přes Švédsko, podél Botnického zálivu. Cesta ubíhá pomalu, vzhledem k rychlostním omezením, které se zpočátku, vzhledem k hrozbě vysokých pokut, snažíme dodržovat. Střídáme se v řízení, zastavujeme jen na krátké občerstvení, protažení těla nebo tankování. V jednu v noci kempujeme u malé zátoky.
Zbývajících asi 1100 km jedeme ve stejném stylu jako předchozí den. Na hraničním přechodu HAPARANDA vstupujeme do Finska, v Rovaniemi překračujeme polární kruh a míříme dál na sever směr INARI. Po osmé hodině večer stojíme na mostě přes IVALOJOKI. Její hladina se leskne ve slunci, je překrásná a zatím můžeme jenom tušit, čím nás v příštích dnech překvapí.
Na plácku vedle řeky stavíme stany, připravujeme věci na zítřek a trochu relaxujeme. Přestože je půlnoc a jsme utrmáceni po dlouhé cestě, sedáme ještě s kytarou k táboráku. Plánujeme zítřejší den a postupně se necháme ukolébat jedinečnou atmosférou okamžiku. Jsme 350 kilometrů za polárním kruhem, půlnoční slunce, plameny ohně, zvuk kytary a krása okolní přírody v nás probouzí romantické pocity.