Provozování vodáctví v sobě skrývá některá více či méně očekávatelná nebezpečí. K očekávaným patří třeba, že se můžete cvaknout, voda vás vtáhne pod strom či do nebezpečného jezu či jinak přeceníte své síly. O nachlazení nebo poštípání hmyzem ani nemluvím.

Nicméně mě letos v létě na vodě potkaly dvě jiné nebezpečné události, které mohly skončit zraněním, nebo i něčím horším. Mohou sloužit jako taková drobná varování, proto se o ně s vámi podělím:

Krásné staré stromy

Šinu si to v singlu na pálavě s partou kamarádů po červnové Divoké Orlici. Tekoucí vody akorát, je krásně a pofukuje větřík. Co si přát víc?

Najednou poryv větru shodí pár větviček do vody a ozve se silný praskot. Rychle koukám, co se děje. Po mé pravé ruce se láme vysoká vrba a její horní část mi padá do dráhy. Naštěstí se řítí poměrně pomalu, nebo se mi to alespoň v tom rozrušení zdá. Rychle stihnu dát asi tři kontrazáběry pádlem a kmen i s větvemi se poroučí těsně před příď mojí lodě. Tam jsem měl přece být v tuhle chvíli já!

Pohoupou mě vlny rozvířené padlým kmenem a poněkud se mi roztřesou ruce. Fujtajbl! Padlé stromy potkávám na vodě často, ale že by se na mě strom řítil, to je výjimka.

K čemu přilbu na vodě?

Vydali jsme se s háčkem v létě s kánoí na Slovensko, máme to tam rádi. Prohlédli jsme si hrad ve Staré Ľubovni, odpoledne nafoukli baraku u řeky Poprad a vypluli.

Voda byla mírně špinavá a nesla nějaké odpadky. Část z nich pochází z výše položené romské osady, kterou jsme projížděli při minulé návštěvě.

Ale průtok vody je i po dlouhém suchu mírně nad limit a slunko posvituje, takže se pluje dobře.

Po chvíli připlouváme k hejnu dětí koupajících se u břehu. Je jich asi 30, často poměrně malých a není mezi nimi žádný dospělý. Asi z nějaké jiné osady. Zdravím a držím loď v proudnici uprostřed řeky. Děti jsou nejdřív trochu zaražené, některé taky zdraví, ale pak jeden asi desetiletý kluk vezme kámen a hodí ho po nás. Přidává se druhý. Zkouším se s nimi slovensky domluvit, aby to „nerobili“, ale je to marné. Přidáváme na intenzitě pádlování a držíme se u vzdálenějšího břehu. Kameny nám sviští kolem hlav a dopadající kamení šplouchá kolem lodi. Nakonec hází asi 10 dětí. Část dětí běží po břehu za námi. Když už nemohou, popadají dech a křičí alespoň slovenské nadávky.

Kameny nás naštěstí netrefily, ale připadal jsem si trochu jako doktor Emil Holub u Mašukulumbů. A je určitě škoda, že tyhle schopnosti se nevyužijí nějakým méně konfliktním způsobem, třeba ve sportovním oddíle, napadá mě můj oblíbený softball, nebo indický národní sport kriket.

V tom, že se zřejmě nejedná o nějaké pravidlo, mě utvrzují moje dřívější zážitky ze Slovenska (například zde), ale i následující příhoda. Za pár dní od incidentu, po zakoupení permitu, proplouváme krásným vápencovým kaňonem Prielom Hornádu.

Vody je málo a řeka je podstatně užší, než Poprad, takže sem tam je třeba nějakou mělčinu přetáhnout.

Od Čingova jde háček zpět pro auto a já naloženou baraku dál singluju. Projíždím i zcela rozvalený vysoký jez.

U obce Smižany před Spišskou Novou Vsí potkávám další hlučící houf romských dětí. Trochu ve mně po předchozí události hrklo. Snažím se s nimi komunikovat. Jsou naštěstí mírumilovnější, chtěly by se svézt. Kousek dál jejich příbuzní v řece perou prádlo, myjí nádobí a koupou se. Jedno dítě po mě sice zkusmo něco hodilo, ale starší žena ho okřikla a incident už se neopakoval.

Závěr

Nevím, co způsobilo tu nevyprovokovanou agresivní reakci. Možná moje slovenština, která se rodilému mluvčímu ani neblíží. Trochu mi to připomnělo ten vtip, jak pražák (tedy já) vystoupí z vlaku na nádraží v Ostravě (nebo kdekoli jinde) a ptá se místních: „Prosém vás, dostanu se tímhlé směrem do centrá?“ Jejich odpověď zní: „S timhle přizvukem se do centra živy nikdy nedostaneš!“.

Takže si dávejte bacha.

Ahoj Eki