V létě 1862 se dva mladí přátelé, novinář a pozdější politik dr. Julius Grégr (1831-1896) a začínající básník Vítězslav Hálek (1835-1874) vydali na cestu po Polsku a Uhrách. Hálek průběžně posílal své snoubence do Prahy dopisy, jež byly obratem uveřejňovány v Národních listech coby cestopisné fejetony. A tak se mohla veřejnost ve vydání z 17. července 1862 dočíst dramatický příběh, kterak oba cestovatelé málem bídně zhynuli v rozbouřených vlnách Dunajce (neupravený text včetně ryze osobních poznámek je dostupný ve sborníku Vítězslav Hálek, Dopisy 1847-1874, Praha 1963). Jelikož se lze domnívat, že jde o vůbec první detailní popis „raftové“ nehody v češtině, zaslouží si zde myslím přetisk v plném rozsahu.

O tom, jak všechny zúčastněné nehoda silně zasáhla, svědčí, že ji ze svého pohledu popsal o patnáct let později i dr. Grégr v časopise Lumír (30. října 1877), a to k třetímu výročí Hálkova úmrtí. Jeho vyprávění je subjektivnější a soustředí se především na rytířskou záchranu mladé slečny, která s Grégrem jela v loďce. Grégrův text byl v upravené formě přetištěn ještě 14.-15. května 1915 v Národních listech krátce poté, co úspěšný průlom rakouského vojska do Haliče přes Dunajec „obrátil zřetel světa k této dosud málo u nás známé řece haličské“. Aby toho nebylo málo, došel Hálkův původní fejeton nového vydání r. 1935 jako zvláštní tisk ke 100. výročí spisovatelova narození a ve stejném roce ještě Emanuel Chalupný tentýž příběh převyprávěl v knize Vody, avšak ve zřejmé obavě o mravní neposkvrněnost svého skautského publika pečlivě vypustil všechny zmínky o alkoholu…

Nechme už ale mluvit samotného Vítězslava Hálka, a to přímo prostřednictvím fejetonu z r. 1862 (s drobnými korekturami dle původního dopisu), který byl zapsán pouhý den po nehodě, a je tak líčením ze všech nejautentičtějším:

Včera ráno jsme se vrátili z Tater. Do Nového Targu nám přijel dr. Slavík naproti a zavezl nás do Maniow, kdež mnoho Poláků kněží a šlechticů na nás čekalo a v domě jednoho z nich jsme převlídně uvítáni byli. Odtud jsme se vydali na pěti vozích do Czorsztyna, abychom tu spatřili jednu z nejkrásnějších částí z celých Tater. Část ta se nazývá Pieniny. Jsou to nejkrásnější hory a skály, a cestu tu možná pouze po vodě vykonat. Asi o 12. hodině vydali jsme se na pouť vodou. Tři lodi se svázaly, okrášlily zelením a my vstoupili na vodu. Část hostí, která nás sem doprovázela, rozloučila se s námi a zůstalo nás devět osob: Grégr, já, Dr. Slavík, jeho paní, slečna Branická (švagrová Slavíkova), farář Neudecker, probošt Waszikiewicz a dva chlapci. Cesta počala nejkrásnějším údolím při všeobecném zpěvu a veselí. Zpívaly se písně české a navzájem písně polské. Voda, kterou jsme jeli, jmenuje se Dunajec a jest hranicí mezi Haličí a Uhrami, tak že po levém břehu jest Halič, po pravém Uhry.

Asi za půl hodiny jsme přistáli u břehu uherského a tři převozníci, kteří s námi plovali, vystoupili na břeh, v hospodě se napili vódky, která jest zde vezdejším chlebem. Byli již při kuráži. Čím dále jedeme, tím krásnější břehy, tím strmější skály a krajina vůbec tak malebná, že těžko popsat. Na pravém břehu v nejrozkošnějším položení stojí uherský zbořený klášter, nazvaný Červený klášter. Zde jsme opět vystoupili na břeh, abychom poobědvali. Přívozníci šli do krčmy a pili vódky. Co jí vypili, nevím. Od oběda zbylo ještě dosti vína, i dalo se přívozníkům tak, že aniž jsme to věděli, byli již při špičce. Mezi tím voda přibývala za příčinou deště, který se lil den před tím. Horské řeky ihned vyrostou, ihned zase opadnou. Ptáme se přívozníků, možná-li dobře jeti, ana voda přibývá. „To právě nejlepší,“ pravili oni, a my vstoupili do lodí. Loďky nebyly právě pevně svázány, nyní se poopravily, myslím však, že dosti nedbale. Nejkrásnější partie nastala, veselí jaksi vázlo. Řeka Dunajec jest místy nad míru dravá a hází vlny přes dva i tři lokte vysoké, kterým se přívozníci vždy vyhnou. Jsou-li vlny nižší, jest milo jimi jeti, neboť se loďka v nich kolíbá jako v peřinách. Začali jsme lecjakou píseň zpívat, ale nedozpívali žádnou. Já chtěl, aby Slavík zpíval krakoviaky, on vždy zadrnkal do strun kytary, ale nezpíval. Břehy po obou stranách ku podivu krásné, skály a břehy příkré, co hory vysoké. Mezi nimi šumí Dunajec a vlny jeho se s jekotem odrážejí od skal. Voda nám stříkala často do loděk, ale lopatami jsme ji vyčerpali vždy hned. Přívozníci podnapilí zpívali hlasem dočista opilým. Utichli, a my začali zpívat: „Kde domov můj?“

Po uherské straně ječí voda strašnými vlnami, kterým se vždy přívozníci vyhýbají. Naši přívozníci, že napilí byli, nevyhnuli se jim. Ještě jsme nedozpívali „Kde domov můj?“, když jsme se dostali mezi strašlivé vlny vzrostlé řeky. Jedni i druzí křičí „ku kraji!“, ale již nebylo možná. Přívozníkovi před tím se jedno bidlo zlomilo, voda začne stříkat strašlivě do lodi, vlna nás hází k vlně, a dřív než toto napíšu, jest krajní loď vodou naplněná. V sekundě jest voda i v lodi druhé, a v témž okamžení i moje plna vody a všecky tři lodi se potápějí. Křik ženštin a chlapců nemožno popsat, an jdou lodi v přehrozných vlnách úplně vodou. Dostat se ku břehu jest naprosto nemožné. Mezi ten křik zaznívá naše volání: „Třimajtě sie lóďky (držte se loďky)!“ Sotva že to mluveno, odtrhla se první loď a mžikem se překotila. V ní byl Grégr a Waszikiewicz. Ti se obrátili na spodek lodi, podali nám ruce a my plavali asi dvě sekundy dál. Ale teď se roztrhly naše lodi a mžikem byly dnem obráceny nahoru. Kdo byl na nich, již nevím, neboť jsem musil mysliti na vlastní život. Byli jsme ale všichni nad vodou, dámy však a Grégr plavali ve vodě, toliko se slabě lodí držíce. Plavali jsme tak chvilku malinkou, neboť vše se dělo mžikem. Třeba podotknout, že lodi zdejší jsou vydlabané na způsob koryta stromy, které však, když svázané jsou, poskytují všeho bezpečí. Vlny pořád strašněji rostou a my letíme co šíp. Najednou se jedna loď odtrhne od nás, na ní byli Grégr, slečna Branická, jeden chlapec (Glebocki) a dr. Slavík a probošt. Teď jsme plavali roztrženi, a jenom křik dam a chlapcův nás spojoval. Přívozníci byli již dříve seskočili z lodi a chtíce se zachrániti, opustili nás. Jeden z nich doplaval na břeh, druzí dva se utopili v ječících vlnách. Šipkou letíme dále. Co se děje s první lodí, nevím více, neboť všechna moje starost byla, abysme se zachovali pohromadě. Najednou první loď bouchne o kámen a o špičku jeho se zachytíc, zůstane vězet, my však letíme dále na dvou lodích, paní Slavíková, já, druhý malý Glebocký, farář Neudecker. Moje myšlénka byla, že jsme úplně ztraceni. Přál jsem si, by jediný se z nás se zachoval, jenž by o nás podal zprávu, kde jsme zahynuli, neboť na zachránění nebylo ani pomyšlení. Vlny se nám ženou přes hlavy, držíme se loděk, ale již i ty dvě se chtějí roztrhnout. Od první loďky jsme již asi 300 sáhů v několika sekundách, vlny nás ženou k místu, kde jiné ještě strašnější nás očekávají. Já se držím stále loďky a dle toho, jak se překrucuje, jsem již brzy po straně, brzy na dnu, brzy zas na jiné straně. Nejstrašnější vlna nás pohltila, v tom slyšíme rázem bouchnutí, loďka jedna praštila o skálu, a vrchol té skály zadržel spodkem naši loď. Druhá loďka se blíží k nám, neboť byla jen jedním koncem s námi spojena. Já obemkna rukou pevně svou loďku, teprve se ohlédnu, a vidím, že je na druhé loďce paní Slavíková a mladý Glebocký; farář Neudecker byl na té co já. Voda žene druhou loďku k naší, paní Slavíková mne chytne za kabát, ten se roztrh v půli, přece však ji přiblížil dosti k nám, tak že se mohla chytit mé nohy a já jí mohl podat ruku. Lodi byly pohromadě. Na špici lodi ležel farář Neudecker, prsama a zády rozrážel strašlivý proud, jenž se hnal právě od kamene, na němž jsme zůstali vězet. Já jednou rukou držel svou loďku obejmutou, druhou paní Slavíkovou, jednou nohou jsem stál na skále, která nás držela, a druhou nohou skrčenou přidržel jsem loďku; chlapec byl mezi námi. Nevěděli jsme, jsme-li takovýmto stavem věcí blíže zahynutí aneb zachování svému; avšak zbyl mi čas, bych se poohlídnul. Na první lodi viděl jsem jednoho jako sedět, ostatně jsem viděl jenom hlavy ve vodě. Kdosi v bílém klobouku byl na břehu, jehož tam voda vyhodila, dílem tam vyplaval. Byl to probošt. Na vyplavání nebylo nám pomysliti, předně neuměli jsme všichni plavat; za druhé jsme měli u sebe dámy, a konečně jak by byl popustil řetěz našich rukou, byli by ostatní ztraceni. K tomu ke všemu hrnuly se proudy vln s takovou silou, že by do jisté smrti strhly každého, kdo se jim byl svěřil. Vše křičelo o pomoc. Slavíkova manželka křičela po svém manželi a po své sestře, chlapec plakal a volal že zemřeme, kněz Neudecker napomínal k naději v boha. Každé nové udeření vlny o naši loď neslo s sebou nebezpečí, že loď utrhne. Kdyby tak se bylo stalo, nebyl by nás moh' ani bůh zachrániti, jehožto moc sáhala jen až k tomu místu, na němž jsme stáli. Tam dále již vlny ještě prudčí, a břehy tak příkré, že nebylo možná na žádný způsob podati ruky pomocné. Zatím se přiblížily k první lodi dvě ženy. Všecko křičelo: „Ratujte! Dla boga ratujte!“ Asi za pět minut, když jsme ustavičně volali o pomoc, přišlo více žen, ale zas jen k první lodi. Zdálo se mi, že o nás dole ani nikdo neví. Křičíme ze všech sil, slyšeli-li nás, nevím, ale viděl jsem, že se blíží k nám, malá bidylka v ruce. Byly čtyry. Radost má byla veliká, že jsem aspoň zase člověka spatřil, ale naděje v zachování nebyla pražádná; neboť bidla jež s sebou měly, dostačila sotva čtvrt tolik, co k nám bylo potřebí. Volali jsme k nim o pomoc; ale což mohly slabé ženy! Zalomily rukama, zoufalost se jim zobrazila v tváři a dle toho teprv jsem poznal, že stav náš jest nejzoufalejší. Odcházely jedna po druhé, i prosil jsem tu poslední, aby neodcházela, bychom alespoň lidskou tvář na břehu viděli. Zalomila rukama a odešla též. Nebezpečí bylo nejhorší, každý okamžik nesl s sebou možnost smrti; ba její nutnost. Ruce již nám slábly a nohy taktéž. Bál jsem se, že neudržím sama sebe, že neudržím paní Slavíkovou. Ve vodě jsme byli již skoro půl hodiny v stavu přezoufalém, najednou naděje svitla. S hor přicházelo několik mužů s bidly. Blížili se k hořejším našim soudruhům. Bidla byla dosti dlouhá a na konci zahnutá. Vidíme z dolejška, kterak házejí tonoucím bidla do rukou, ale prudká voda je vždy srazila. Konečně se bidlo zachytilo. Poznali jsme z naší dálky, že se kdosi přivazuje k bidlu. Nedlouho na to vidíme skok do vody, něco černého nad vodou a tam již stanul Glebocki na břehu živ. Radost naše dole byla k nepopsání. Mně aspoň bylo, jakobych již sám na břehu stál. Všichni volali jsme u nás: „Již jest jeden zachráněn!“ Opět se bidlo pokoušelo několikrát, až bylo na loďce zachyceno. Slečna Branická přišla na řadu, která byla celá již bez sebe, již Grégr držel pouze jednou rukou. Po ní následoval Grégr a konečně dr. Slavík, který celou loďku držel rukama, nohama se podpíraje o skálu. Všichni byli na suchu. Mužové se odtamtud sebrali a blížili se k nám, a každým jejich krokem byla naděje naše zvýšená. Již stanou skoro u nás. V tom vlny odrazily hořejší loďku od skály, a ta jako tříška pádila zrovna k nám. Nový strach nastal. Neboť kdyby uhozením svým byla naše loďky odrazila, byli bysme všichni čtyři ztraceni. Již jest loď ta právě u nás; a v nás bezpečné vědomí, že za okamžik následuje buďto naše smrt aneb zachránění naše. Strašlivou ranou praštila loďka o loďky naše, tak že se tyto zatřásly až hrůza. Nyní jsme očekávali hneme-li se, aneb-li zůstaneme stát. Jedno smrť, druhé život! Však lodi naše se nehnuly; ba co více, přikvapivší loďka postavila se tak na příč, že celý proud odrážela od nás. Byli jsme zachráněni. Mužové hodili tyčku na loď příční, s té se smekla k nám, tak že jsme ji zachytili. Nejprve jsme přivázali na ni druhého Glebockého, kterého šťastně vytáhli na břeh. Opět jsme zachytili bidlo, přivázali na ně paní Slavíkovou, kterou již opouštěly poslední síly.

Přišla řada na mne. Skrze košili protáhl jsem záhyb tyčky a farář Neudecker mne přivázal šálem paní Slavíkové, který se náhodou zachránil. Chytil jsem se pevně a skočil do ječících vln. V tom mne poslední síly opustily a nevěděl jsem o sobě. Hned však jsem se vzpamatoval, a když oči otevru, vidím se v rukou lidí, kteří mne táhnou z vody na břeh. Život můj byl zachráněn. Šlechetný farář Neudecker zůstal naposled. Musím podotknout, že voda stále rostla a že loďky mohly každým mžikem být ze skály vyzdviženy. I byl jekot vody takový, že farář Neudecker neslyšel ani těch napomenutí, ježto jsme mu s břehu dávali, kterak se obvázati má. Však i jeho vytáhli, a my všickni jsme zachráněni a zdrávi.

Radost naše nebyla k vypsání. Líbali jsme se vespolek, stali jsme se bratřími vespolným nebezpečím smrti a slzy radostí tekly po všech tvářích. Horalé ihned zapálili oheň, při čemž jsme se zotavili, hřejíce se. Náhodou se zachovala s námi v torbě přívozníkově, kterou Grégr nesl na plecích, láhev vína, která konala brzy svou službu.

Vypadali jsme ovšem strašlivě. Ale což do všeho, jen když život náš byl zachráněn. Dámy toliko v části svého oděvu, Slavík bez kabátu, já roztrhán, Grégr bez klobouku atd. A tak jsme nastoupili cestu zpáteční přes hory pěšky. Jiná cesta možná není. Nikdo z nás nebyl tak slabým, aby nemohl jíti. Dámy podpírali horalé. Asi za hodinu jsme přišli do nejbližší vesnice Lesnicówky; kde jsme koní nenalezše, odhodlali se cestou přes Šťawnice do Kroščenka pěšky nastoupiti, kterážto cesta trvá dvě hodiny. Ale všeobecným vypravováním o našem nebezpečí utekla nám cesta tak, že v osm hodin jsme již byli v Krosčenku, kamž naše věci napřed po vozech ještě dopraveny. Topili jsme se 12. července o třech čtvrtích na čtyry a byli jsme ve vodě více než do půl páté. O třech čtvrtích na čtvrtou zůstaly všem hodinky stát. V Kroščenku jsme okřáli silnými nápoji, vínem a čaji, řádnou večeří, neboť hlad všechněch byl kapitální. Chtěli jsme sice druhý den již odebrat se do Šmeksu [Smokovce] do Uher, ale tak šťastně přestálé nebezpečí svedlo nás na druhý den všecky do Pisarzowa k baronu Branickému, a teprv zejtra odtud se vydáme do Uher. Všichni jsme zdrávi jako ryby, všichni zachráněni jako zázrakem! V Pisarzowě slavíme dnes velmi vesele svoje druhé narození!

Co dodat? Je vidět, že i před 150 lety měli místní vodáci problémy s alkoholem a neodhadnutím aktuální povodňové situace, obzvláště když neexistovaly žádné ochranné prostředky. A díky šťastnému závěru dramatu onoho letního dne roku 1862 máme o dvě maturitní otázky z češtiny navíc…

Václav Vaněk