Po několika pokusech uspořádat letos výpravu do Itálie, se nenechávám odradit a zkouším naplánovat něco bližšího na méně dnů. Zkouším Rakousko s odjezdem již ve čtvrtek odpoledne a návratem v neděli večer. Mělo by se jednat o takový prodloužený víkend. Nakonec dávám dohromady 7 lidí a další musím odříkat. V plánu máme o něco méně známé řeky, než Salza či Steyr, přesto docela navštěvované – Isel, Lieser, Moll, Mur, Enns.

Je čtvrtek odpoledne a vyrážíme směrem Mělník, kde si půjčujeme u firmy Japos CZ kánoi Trekking 380 – samovylévací kánoe, které je ve stejné třídě lodí jako např. Orinoco Gumotexu. Naše splouvání nebude mít totiž je zábavní charakter, ale také testovací. Více o tomto testu se dozvíte v samostatném článku. Okolo 18 hodiny jsme v Praze, kde úspěšně chvíli bloudíme a zároveň tvrdneme v zácpě, abychom mohli nabrat další dva lidi do auta. Druhé auto vyráží zhruba ve stejnou dobu a setkáváme se ale až před hranicemi u Dolního Dvořiště. Právě v tuto chvíli začíná pršet. Kluci z druhého auta neustále chodí okolo přední části jejich Volva a něco obhlížejí. "Na co tam furt čučíte", ptáme se jich. "Ale nic, to je dobrý", dostávám odpověď. Skutečnou podstatu jejich chování se dozvídáme až za hranicemi. Jirka byl před dvěma dny v autoservise, kde mu však auto předali bez přední poznávací značky. Bohužel ji nenašli a na vystavení nové na úřadu nebyl čas. Proto zvolil jinou možnost – sundal zadní značku a na kopírce ji okopíroval. Pak ji nalepil místo přední značky. Rakušáci si naštěstí ničeho nevšimli, i když mají na hranicích kamerový systém snímající značky a porovnávající s databází ukradených vozidel. Okolo 22 hodiny tedy úspěšně překračujeme hranice a valíme to až za Salzburg do Spittal, a pak do Obervellachu, kde budeme do soboty tábořit.

Na místo dojíždíme okolo 3 hodiny ranní. Po celou dobu neustále velmi silně pršelo. To nám to pěkně začíná … Jakmile však vystupujeme z auta na tábořiště, přestává najednou pršet a od té doby až do neděle je jen nádherné počasí. Po krátkém spánku se probouzíme a chystáme se na dolní část Mollu. Jirka prohlíží opět svoji originál značku, ale ta mu v dešti pěkně opršela, a má tam vidět pouze obtisknutá kolečka od emisí a technické. "Zpátky nás už pustit musí", povídá Jirka a vytahuje další papír s okopírovanou značkou.

Moll musíme jet již teď dopoledne, jelikož v tuto dobu pracuje elektrárna, a tak je více vody. Odpoledne a večer voda klesá pod minimum a jet se nedá. Ráno je vidět, jak voda stoupe o dobrých 20cm a my vyrážíme kousek před Flattach, převážíme auta a nasedáme do raftu a jedné Pálavy. Do Obervellachu je to voda okolo WW I-II, a tak je čas na zkoušení záchrany, převrácení raftu a jiných užitečných věcí. Pak začíná obtížnost mírně stoupat do WW II-III, ale stále pěkné a bezpečné svezení v krásné krajině. Končíme na kraji Kolbnitzu, ještě před WW III+ úsekem. Převážíme věci a sebe opět do kempu, kde obědváme. Jak zjišťuji později, měli jsem docela štěstí. Elektrárna na Mollu totiž nepracuje o víkendu, čili pokud bychom měli jiný plán, zůstali bychom před prázdným korytem. Takže na Moll v létě pouze v pracovní dny před polednem.

Odpoledne nás čeká náročný program. Jedeme asi 60km do Lienzu, kde dle času chceme dát Isel a případně Drávu. Nejprve jedeme na Isel, což byla šťastná volba. Vody má poměrně dost, dle kajak.at asi 10cm pod HW (velká voda). Vyjíždíme až k ústí Kalserbachu, kde má být 3km úsek WW III, pak to klesá na WW II. Po převozu aut nasedáme a vyjíždíme na asi nejkrásnější řeku našeho prodlouženého víkendu. Vlny okolo 1.5m s kohouty klovajícími háčky až do hlavy, pěkné stupínky a místa na hraní, nádherná panoramata na hory a ferraty. Většinou se všechny velké vlny daly bezpečně objet v poměrně širokém korytu a za stupni nebyly žádné vývary. Jeden největší ke konci sjezdu prohlížíme, ale i ten se dá sjet. Za tohoto stavu to jistě není řeka pro začátečníky, ale pokročilý vodáci si na ni krásně užijí.

Dojíždíme k mostu na Gader, kde máme auta a rozhodujeme se, zda dáme ještě jednou Isel. Tentokráte o něco výše nebo zda pojedeme na Drau úsek WW I. Vzhledem k pozdnímu času a pěkné vodě volíme opět Isel, ale jen na Orinocu a Trekkingu z městečka Huben. Přejíždíme a nastupujeme ještě nad silničním mostem. Najednou je místo slunečného počasí tma. I když je teprve okolo 17 hodiny, zdá se nám, že se začíná stmívat. Dostali jsme se totiž do stínu hor. Najednou je slyšet zvuk místního zvonu na kostele. Snad to nebude věstit nic špatného. Letmí pohled na vodu, která si to v solidním spádu valí mezi spoustou vln dolů, budí docela respekt. Přeci jenom se jedná dle průvodce o WW IV-V. Vyplouváme od břehu a s problémy se dostáváme do středu řeky. Musíme se totiž vyhnout kamenům u kraje. Ve středu řeky žádné nejsou, zato není nouze o pořádné vlny. Druhá posádka má existenční problémy při výjezdu, kdy špatný náklon udělal své. Naštěstí to vyrovnávají, jinak nevím, kde bychom je vytahovali. Zastavit je velmi složité a od břehu je to docela dálka na nějakou záchranu. Proud je velmi silný, a tak by si případný plaváček docela zaplaval.

Až teď mi dochází, že při prvním sjezdu níže jsem viděl od shora přijíždět komerční raft, který se s obtížemi potácel ve vlnách a občas jel i obráceně. Uvědomuji si, že to byli klienti místní agentury s jedním zkušeným guidem. "A sakra, vždyť oni museli jet stejnou trasu, jako my teď", povídám ostatním. Docházíme k závěru, že o hazardní cestovky či agentury není nouze ani v zahraničí.

Úsek asi 2km zvládáme velmi rychle a zastavujeme opět u ústí Kalserbachu, kde jsme nasedali poprvé. Ještě nás čeká stejný úsek, ale jen k silničnímu mostu v St. Johan. Plni dojmů se vracíme auty zpět na tábořiště v Obervellachu. Cestou zastavujeme nad Lienzem a fotíme zapadávající slunce s krásnou scenérií hor.

Petr