Druhý den ráno zvažujeme, zda se vypravit na horní část Mollu a odpoledne na Liezer, nebo jet rovnou na Liezer, a pak na Mur. Trochu se bojím, že vody nebude až tolik, i když jsme se včera ještě cestou z Iselu zastavili ve Winklernu, kde je u mostu vodočet. Dle kajak.at by to měla být optimální voda, jelikož na vodočtu je 120cm. Minimum je 100. Druhý den však má pouze 115, ale přesto jedeme k vesnici Putschall, kde pod posledním stupněm chceme začít. Pod ním pak následuje kaskádový úsek v délce 3km, ale vody není vůbec optimálně.

Bohužel jsme vzali raft a Orinoco, ostatní nafukovačky mám v kempu. Nejprve si jdeme s raftem skočit poslední stupeň. Vzhledem k tomu, že vody není mnoho, není pod jezem žádný vývar, naopak pěkný bazén, a tak si skáčeme 2m vysoký jez. Nad jezem ještě upozorňuji dva háčky: "Chlapi, až budeme na hraně jezu, zakloňte se do lodě. Jasný?" Pro jistotu provádíme i nácvik před jezem. Samozřejmě, přijedeme na hranu, padáme a háčkové se zaklání. Jeden správně, druhý pozdě a už ho to háže nárazem o vodu přes bort. Vzhledem k tomu, že já sedím vzadu uprostřed, tak tato malá nerovnováha při dopadu dělá své. Loop, a už mě to vykopává ven.

Po dofouknutí začínáme sjíždět horní část. Vody je opravdu málo, zvláště na raft, ale kličkovat se dá. Občas je nutné vystoupit a přenést krátký úsek. Na Orinocu to zvládají celkem dobře bez vystupování. Škoda, být o 20cm více, mohl by to být super úsek pro raft. Po 2 km se spád zmírňuje, čímž je více vody a jízda i pro raft je skoro bez problémů. Je to divné, že je tak málo vody, jelikož Moll by měl vytékat z Glosglockneru a navíc jsou velká vedra, takže by měl ledovec fest tát. Až později se dozvídám, že ještě výše po proudu je malá přehrada, kde je velké množství vody odváděno tunelem v hoře do druhého údolí.

Úsek do Winklernu je na raftu pohodový, krásná příroda, hory a pěkně tekoucí voda. Asi po 2 hodinách přijíždíme k vodočtu, kde je i malé parkoviště s našimi auty. Jedeme opět nahoru pro auta a najednou kde se vzal, tu se vzal, on to policajt. Měřil rychlost pomocí radarové pistole, ale nás naštěstí nechal.

Po převozu aut opět sjíždíme do kempu, kde se balíme a chystáme se na Liezer. Moc se na něho již těším a doufám, že bude mít vodu. Dle kajak.at by to mělo být mírně nad hranicí sjízdnosti, ale po příjezdu k vodočtu a slalomce to vidíme špatně. Vody je málo a i ostatní němečtí vodáci říkají, že to nemá smysl. Jeli prý od mostu nad slalomkou, ale moc nadšený nebyli. I přes tuto špatnou zprávu bych si Liezer chtěl sjet, a tak vyjíždíme o něco výše. Po pár kilometrech ustupuji od svého přání, jelikož Liezer je opravdu suchý. Nastupuje tedy záložní plán – dnes si sjedeme ještě Mur a druhý den ráno Enns. Vyrážíme tedy na přejezd k Muru a chceme si to zkrátit po dálnici. Máme v plánu jet asi 15 km po dálnici, pak před tunelem, který se platí 10 euro, sjet z dálnici a pokračovat přes pas. Nebylo to však dobré řešení. Jen co vyjedeme na dálnici, je tu najednou kolona a zácpa. To nám to dnes jde. Skoro dvě hodiny trčíme v zácpě, která je kvůli výběru mýtného před tunelem. Nějak mi stále nejde do hlavy, že jsou Rakušáci ochotni tolerovat 13km zácpu a několikahodinové čekání lidí v autech jen proto, aby vybrali peníze na průjezd tunelem. Asi to v tomto úseku není výjimka, jelikož silniční značky nás upozorňují na možnosti tvoření kolo. Škoda, že nebyly před vjezdem na dálnici. Teď už nám moc nepomohou, když už jsme do toho spadli. Hořce litujeme dvou hodin takto strávených, jelikož nám budou chybět. Jenže to nebyl konec dnešním útrapám.

Sjíždíme před tunelem a pokračujeme na pass, kde musíme na 6 km vystoupat skoro kolmo bez serpentin na jeho vrchol. A že to je pořádný stoupák. Po pár kilometrech druhé auto (Volvo) začíná vařit. Chvíli čekáme v kopci jak sviňa, až se zchladí, a pak opět vyjíždíme. Je to ale takový kopec, že i Octavia, sice plně naložená, tak musí jet na jedničku. Ostatní auta za námi troubí, abychom jeli rychleji, ale opravdu to nejde. Nakonec dorážíme na vrchol passu a čekáme na druhé auto, které asi opět někde vaří. Po chvíli přijíždějí za nadávek ostatních řidičů jedoucích za nimi. Teď nás čeká něco podobného dolů, takže záhul na brzdy. A opravdu, je to padák, kdy brzdy moc nestíhají. Konečně jsme dole a jedeme do Tamswegu. Díky časové ztrátě na dálnici a přejížděním passu, jsme u řeky až v 18 hodin. Proto volíme kratší úsek do vesnice Ramingstein.

Mur je v této části pěknou řekou, která by měla mít vodu celoročně. Jedeme v pěkném lesnatém údolí, kde není ani silnice. Ta jde výše v kopci a první přiblížení bude i místem našeho výstupu. V současné době ale nějakou menší silničku z kamenné drti stavějí těsně podél. Zda bude určena i pro normální vozidla, těžko říci.

Nejprve obtížnost není nijak velká, pak však přicházejí peřeje zhruba do WW II. Těsně před vesnicí je lávka a za ní jez. Zastavujeme a jdeme si ho prohlédnout. Jedná se o provalený jez nebo spíše o rozpadlý kamenný stupeň, který se dá sjet. Je nutno zvolit správnou trasu, jelikož kamenů je zde spousta. Hned za jezem na nás čeká překvapení. Jedu první, vjíždím do peřeje v zatáčce a za ní jde proud prudce na druhou stranu.

Je zde takový přírodní stupeň z kamenů, kde cesta je právě na druhé straně kolem skály, tedy za našeho ne moc velkého stavu vody. Docela to překvapilo, ale stíháme. Jedna posádka však nestíhá přejet z jedné strany na druhou a už jsou obtisknuti na kamenu uprostřed řeky. Po značné námaze se jim daří vyprostit sebe i loď. Pod stupněm je velký a hluboký bazén, kde zastavuji a dávám znamení ostatním.

Jelikož je toto místo přímo stvořené ke hraní a koupání, trávíme zde asi půl hodinu skoky do vody a testováním lodí ve válci. Pak splouváme asi 200m k mostu, kde končíme. Škoda, jistě by stálo za to sjet dalších 7 km, ale čas je neúprosný a začíná se smrákat. Balíme a odjíždíme do kempu přímo v Tamswegu. Je docela levný 1.5 Euro na osobu a v ceně je i sprcha. Čeká nás poslední noc a zítra ráno přejezd na Enns.

Ráno vstáváme brzo, abychom to všechno stihli. Balíme a přejíždíme opět přes jeden pass do města Raadstadt. Tentokráte stoupání není tak strašné a je o něco delší, takže se dá jet úplně v pohodě. Přejíždíme Raadstadt a odbočujeme asi k čističce a mostu, kde ústí Taurach Nord. Zde vybalujeme a autem přejíždíme na kraj Schladmingu. Od Raadstadtu není Enns nijak zajímavá. Jedná se o regulované rovné koryto, kde to sice teče, ale jinak vůbec nic. Největším problémem byly nálety hovad, kterých bylo o mnoho více, než na jiných řekách. Nudné pádlování v umělém korytě trvá až k vesnici Mandlingpass, kde se řeka rozšiřuje a začínají i první peřejnaté úseky. Nejprve přichází provalený jez, který jde sjet a za ním další peřeje. Občas se vyskytne záludnější místo, ale vody je docela optimálně, a tak nikde nedrhneme. Když se k tomu přidají výhledy na kopce a ferraty, co více si může vodák přát. Dojíždíme do Schladmingu, balíme, a pak nás čeká několik hodin v autě cesta domů.