Myslel jsem si, že zasněžená Vltava bude letos jako obvykle „poslední štace“ sezóny, ale na první prosincový víkend napadl další sníh a to byla kolem Prahy nebývalá krása. Tak nezvyklá, že mě přiměla ještě jednou vyndat zazimovanou loď a vyrazit do ticha. Inu, jsou obrazy, které si nedokážu odepřít. Jeden takový se mi zjevoval v představách od listopadu, kdy jsem v diskusi o zamykání řek narazil na Honzovo přání zamknout „meandrující (a tekoucí) řeku mezi břehama s velkou vrstvou prašanu“. Tehdy mi sice nejprve vytanul na mysli film Jeremiah Johnson (R. Redford, 1972), ale po necelém měsíci se mi při prohlížení fotek ze zachumelené Berounky drala víc a víc na mysl poetická písnička Oči sněhem zaváté (Šlitr a Suchý, 1963). Film, závěje a kantiléna … napíšu první článek.

Vlivem krátkého podzimního dne a teplot vzduchu kolem nuly nemám pomyšlení na žádnou dlouhou plavbu a beru s povděkem krátký výlet v okolí Prahy, který ostatně neskýtá mnoho variant. Do Berouna je výluka, a tak kráčím k řece přes louku už v Karlštejně žele peřejí u ostrova, výhledu na Tetín i nejtěsnější části vápencového kaňonu. Je krátce po poledni, slunko se bude schovávat za mraky celý den, občas mi hlavu posype pár sněhových vloček. Limnigraf v Berouně udá 16,5 m³/s a 2,1 °C. Na řevnickém voleji mě popožene ledový vítr a ve vzdutí Vltavy přicházející tma. Čeká mne 26 kilometrů, deset mostů a pár jezů, jeden za druhým, dva za třetím a ještě jeden.

Ale nepředbíhejme. Kousek po startu zajíždím za karlštejnským mostem až těsně k pravému břehu, odkud jedině lze přes kostel sv. Palmácia zahlédnout Velkou věž hradu skrývající korunovační klenoty a klenoty gotických obrazů Mistra Theodorika. Na prvním ze šesti jezů (ř. km 24,3) nejdřív pečlivě shora zkontroluji ve válci se převalující klády a na volné části koruny mezi zaklíněnými stromy potom hladce sklouznu, abych se mohl z blízka pokochat ledovými závěsy na ostřikovaných větvích. „Rampouchem srdce prokláté …“

Při panoramatickém výhledu na duby a habry přírodní rezervace Voškov, táhlý dvoukilometrový zákrut s vysokým svahem na pravém břehu hned za jezem, přemítám o plavbách letošního roku. A nebyla by to Berounka, kdyby se mi nevybavovaly zejména voleje. Ale tady je to nic oproti stokilometrovým na východě, takže na jezu v Zadní Třebáni (ř. km 21,6) jsem coby dup. Znám ho dobře za těchto průtoků, a tak mířím rovnou do klínu jezové hrany. „Studený hlas, na dlani mráz …“, ale klín naštěstí ještě není ledový. Před týdnem u Papoušků, tam to byla mydlina děsná! Přesto mi dole šplouchne na kalhoty ledová voda, kterou zmrzlá houba ne a ne vysát.

Pod Černou skálou mě do zad tlačí poctivý vítr a já najednou nevím, zda se mám radovat z pomoci nebo zoufat nad propadem pocitové teploty. Ale mám kulicha, rukavice a několik vrstev oblečení, takže míjím známý obraz z Rychlých šípů s hřejivým přáním, že se letní toulky zase vrátí.

Radost z peřejí a mělčin kolem ostrovů mi náhle kalí bezmocné plácání velkých křídel. Beru kontra, zajíždím zpátky proti proudu a pod vrbovým keřem vidím do rybářských vlasců zamotanou volavku. Jeden začíná vysoko na keři a mizí daleko po proudu zadrhnutý v chuchvalci větví. Přetrhnout nejde. Po druhé otáčce vyndanou dýkou postupně odřezávám další a další metry neviditelné nástrahy. Nejdříve odplave nachytaná hromada pláví, která vlasec napínala jako strunu a nakonec se vymotá i nebohý pták plašený navíc mojí blízkostí.

Pod Dobřichovickým jezem vidím prvního rybáře. Musím ho podarovat, kromě nalezeného vobleru, pořádným vyplísněním. Řekl jsem mu předem, že to schytá nevinně za kolegy, ale že si to zaslouží. Přijal pokorně obojí. S pocitem zadostiučinění se chvilku těším pohledem na renesanční zámek, ale víc moji pozornost přitahují kameny v krásné peřeji pod brodem.

Pod Dobřichovicemi mě rozesměje teoretický rozpor mezi poslední lodí a první lyží. Ke kuriózní momentce chybí ještě ti dva velbloudi a lamy z Karlštejna. Dva načervenalí naháči opodál zpestřují barevné ladění zimní krajiny svými bělostnými zadky, ale jejich celková růžovost má do barvy přezrálých a pomrzlých šípků daleko.

Pod jezem v Dolních Mokropsech (ř. km 11,8) mne ze zadumání vytrhne anděl vrhající se z mostního pilíře do vln. „Kolik utonulých s sebou letos řeky vzaly na cestu do věčnosti?“ běží mi hlavou.

Čeká mne poslední ze šestice jezů, který musím bohužel propustí. Bohužel, protože vím, jak drsná rašple v jezu Černošice (ř. km 8,2) na moji pálavu při takhle nízkém průtoku čeká. Kolikrát už jsem si říkal, že musím prozkoumat pravý okraj koruny, kde bývá znatelně víc vody. Ale dneska na experimenty není čas, ani sezóna. Chudák loď, tak dobře mne letos povozila. Zatínám zuby a s křupáním pár větví v nájezdu zdrncávám na dolní vodu. Po umrtvujících volejích přichází na závěr oživující odměna, tři radotínské peřeje. Celoroční to radost pražských vodáků je na konci ozdobena již renovovanou lávkou (ř. km 3,8). Osmý most tvořící estetickou opozici ke kostelu svatých Petra a Pavla už ale zeje prázdnotou.

Ještě než Vltava vzduje vody Berounky, ještě než podjedu ve tmě poslední dva mosty, tak se ohlížím na tenoučký proužek oranžového slunce ve fialově temných mracích. Zapadá slunce nad řekou. „Slunce svit marně útočí, její cit neroztál …“

„Oči má sněhem zaváté, v duši má chladný stín …“ hledám v duchu refrén kantilény, která před šedesáti lety pomohla neznámému mladíkovi k oslnivé kariéře. Ale zima už podzim dohání, den se stále krátí a vody nepřibývá. Jen ticho a sníh. Filmový a hudební rámec zaváté řeky tak zůstane v mých vzpomínkách vyskládán mozaikou obrazů, zvuků a chutí z prosincového splutí Berounky z Karlštejna do Modřan.

Dan Fiala