Mám rád akce, nevím jak to přesně pojmenovat, kompletní, čisté, jednoduché, nepřerušované. V horách nepoužívám lanovky, abych se nepřipravil o kus výstupu nebo sestupu, na kole nejraději vzpomínám na cesty od domu někam a zpět s návratem třeba za několik týdnů. U řek jsem se většinou musel spokojit jenom s výběrem oblíbených atraktivních úseků, víc kombinace vodních stavů a volna neumožňovala. Letos se sešlo všechno najednou. Příznivé vodní stavy, krásné počasí i volno, a tak stojím ráno ve čtvrtek 18. března s naloženou kánoí v Orlickém Záhoří. Kilometráž sice začíná ještě o několik kilometrů výš, ale objevovat neznámý úsek s naloženou kánoí se mi moc nechce.

1. den

Dnes se mnou pojede ještě kamarád Libor „cukrář“. Na loukách jsou ještě zbytky sněhu, řeka se kroutí v meandrech a já si pomalu zvykám na naloženou loď.

Za chvíli meandry končí a řeka se svižně rozběhne. V úzkém údolí je na březích více sněhu. Mnoho dalších kilometrů je jen nefalšovaná radost, přehledná řeka bez jezů a záludností, pár spadlých stromů dokážu přejet.

Pomalu se blížíme k Zemské bráně. Vracák na přistání je těsně za mostem vpravo, Libor už je v něm a sundává špricku. Já jedu více vlevo. Zatáčím k vracáku, ale těžká loď neposlouchá. Přeci jenom jsem si ještě dost nezvykl. Volám na Libora, že přistanu níž, ale další vracák je ucpaný ledovou krou. Poslední naděje je malý vracáček těsně před první peřejí, ale zase jsem pomalý. Místo do vracáku špicí lodi vyjíždím vysoko na kámen, proud mi bere záď a už couvám do první peřeje. Ještě se smutně podívám na helmu připnutou na šprajcu. Docela rád bych ji měl na hlavě. Teď už se musím soustředit. Couvám peřejemi, ležím na pádle a stále se mi daří udržet loď rovně, ale voda už začíná jít přes borty. Na poslední balvan na levé straně peřeje už se loď točí bokem. Mám strach, aby se nezlomila a tak vypadávám. Vzápětí jsem za peřejí. Vím, že Libor dělá, co se dá, ale v neoprénových botičkách po ledu se přeci jen neběží jako Usain Bolt. Odjišťuju tažnou šňůru na zádi lodi a plavu ke břehu. Ze břehu už dokážu loď zastavit. Když přibíhá Libor, pomáhá mi loď uvolnit z kamenů v řece a za chvilku můžeme pokračovat. O nic z nákladu jsem nepřišel.

Míjíme obvyklé výstupní místo v Klášterci a vychutnáváme si poslední peřejky před Pastvinskou přehradou. Hladina je hodně nízko, na odkrytém dně jsou úžasné ledové skluzavky. Z prvních náznaků ledu na hladině se ještě radujeme, za chvíli si ale hrajeme na ledoborce.

Pak led sílí a musíme ven.

Nová kolajda prodělávají křest ohněm, takový náklad na nich ještě nebyl. Cestou kolem přehrady a vyrovnávačky si pěkně protáhneme nohy.

Od Nekoře to už zase utíká. Některé jezy jsou příjemným zpestřením. Nepříjemné překvapení je jez u koupaliště v Žamberku. Loni jsem si tam s touhle lodí natloukl a tak bych raději přetáhl. Ale na obou březích jsou na koruně jezu ostnáče až k vodě a všude ploty. Obcházet celé koupaliště několik set metrů se mi opravdu nechce a tak to zkouším bokem. Dopadlo to a jedeme dál. V Helvíkovicích má Libor domluvený odvoz, dál už pokračuju sám. Kousek před Bohousovou s posledními zbytky denního světla končím a dopřávám si pohodový večer s ohníčkem, buřty a pivečkem.

2. den

Budím se brzy, loď je omrzlá. Po lehké snídani vyrážím a za chvíli jsem v Liticích. Slunce už rozehnalo poslední zbytky mlhy. Elektrárna mele, ale vody pro kanoe je dost. Slunce svítí do očí jako vždycky, jenom díky netradiční denní době v jiných místech. Před devátou už jsem v Potštejně. Cukrárna má bohužel ještě zavřeno, a tak beru za vděk místní sámoškou. Teď už nemusím spěchat, dál bude vody určitě dost, i kdyby zavřeli přehradu. Stále to slušně teče a tak pádluju velmi laxně, chvílemi se nechávám jenom unášet proudem. Kousek pod Kostelcem přistávám na malé plážičce a dopřávám si skoro dvouhodinový relax, vařím kávičku, kterou jsem si nemohl dát v cukrárně a suším věci.

Taky se převlékám, na zbytek cesty už budou stačit kraťasy a tričko. Vodácký bufet v Týništi je kupodivu již otevřený. To mě nutí udělat pár rychlých záběrů, na jedno se prostě musím zastavit. Rychlost proudu postupně klesá a tak zase líně pádluju. Kousek před Krňovicemi je hezké místo na nocleh a tak opakuju včerejší scénář. Večer se ještě zastavuje obětavý kamarád Libor, který mi převezl auto do Hradce Králové. Přivezl mi klíčky a nádavkem pár chlebíčků a zákusků ze své cukrárny. Noc je zase mrazivá a jasná.

3. den

Ráno se budím zase brzo a po výtečné snídani při východu slunce spouštím loď na vodu. Řeka se rozlévá do šířky, už moc neteče, ale v ranním chladu se pádlováním alespoň zahřeju. U prvního jezu v Hradci musím zase vyndat kolajda. Nějaký lenoch nevytáhl dost vysoko hrazení z jinak hezké šlajsny.

Poslední jez v Hradci je opruz, ale pak už je cesta k soutoku s Labem volná. V deset dopoledne vplouvám do Labe a za chvilku končím u auta. Mám za sebou 120 kilometrů pádlování, tři dny nádherné vody a přepychového počasí. A taky tři dny, za které jsem nepotkal na řece ani živou duši.

Jirka Janoušek