Mrlina je řeka „mrlá, mrtvá, nehybná“. Alespoň tak ji viděli staří Slované, od nichž údajně dostala své jméno. O druhém možném významu vyplývajícím z německého „Mrdlina Bach“, jak jej najdeme na mapách z 19. století, nechť si ctihodný čtenář udělá úsudek sám. Mrlina je tok polabský, kterýžto přívlastek již sám o sobě naznačuje jeho charakter. Se svojí špinavou vodou dobře zapadá do ošuntělého, oprýskaného kraje, který se doposud vzpamatovává z následků čtyřicetileté vlády rudého lidu. „Zlatého pruhu země české“ nebo také „vnitřních Sudet“, chcete-li. Pravých českých prérií táhnoucích se od obzoru k obzoru. Mrlina je od nich na svých posledních dvaceti kilometrech odříznutá mohutnými protipovodňovými valy, které jako mnoho jiných experimentů sociálního inženýrství tak úplně nezabraňují povodním. Říčka rovná jako pravítko, ukázková vodní dálnice občas přehrazená malými jezy. Stromy na březích jsou mnohde nemilosrdně vykácené do poslední větve. Vzhledem k charakteru krajiny s téměř nulovým klesáním lze předpokládanou rychlost plavby ohodnotit jako „co pádlo a ruka dá“. Z vodáckého hlediska přitažlivost na stupni nula. Zdálo by se, že tu poplují maximálně zoufalci, kterým je jedno kde, ale hlavně aby to „prostě bylo někde venku na vodě“, jak tu dříve napsal jeden z kolegů. Opak je pravdou!

Dvakrát za rok, zjara a na podzim, se díky nadlepšení stavu ze zásob Bučického rybníka nad Rožďalovicemi malá říčka naplní vodou, zrychlí svůj lenivý proud a zaplní se natěšenými posádkami plavidel všeho druhu. „Rafting na Mrlině“ hlásají honosné titulky na stránkách Greenway Mrlina! Samotná představa takové činnosti na popsaném typu toku zavání groteskností, ale rafty zde skutečně spatříte. Zvláště v úvodních meandrech šíře čtyř metrů může být jejich plavba adrenalinovým zážitkem i díky překážkám v korytě, jak nazříme dále. Sám jsem několik let splutí Mrliny odkládal z mnoha důvodů, přičemž nedůvěra ke smyslu takového konání byla jedním z nich, nikoliv nepodstatným. Letos jsem se z tradičního dubnového odemykání vracel překvapivě potěšen. Navíc mám pocit, že jsem nebyl sám. Z toho, co jsem viděl a zažil, se tak trochu vědecky pokusím analyzovat, proč se tak stalo.

Tedy za prvé: Mrlina je říčkou takříkajíc za rohem a tudíž i jakousi lokálně patriotickou povinností pro kmeny kolem Labe od Kolína po Čelákovice – zvláště pak Nymburčany, Poděbradčany, LysonadLabčany, Sadskáčany, Pečany etc., etc. Pochopitelně i pro Křinečany a Rožďalovičany, když jejich sídelními městy přímo protéká. Předpokládám, že tento fenomén zde vysvětluje hojnou účast a zastoupení téměř všech vodáckých kategorií. Zvláště několik kajakářů na creekovkách či playboatech (nebo jak se ty jejich potvory jmenují) předpisově navlečených do kompletní výstroje si zaslouží výrazné ocenění, protože evidentně dali přednost námi zmiňovanému toku před divokou Kamenicí, která se splouvala ve stejném termínu.

Za druhé: Polabí bylo od pradávna krajem jakéhosi přízemního blahobytu. Vážených městeček s důstojnou pivovarskou radou a strýcem Pepinem a bohatých velkostatků na úrodné černé zemi. Bez ohledu na to, že mnohé vzalo nevratně zasvé špinavou rukou bolševika, přetrvává zde klima laskavé sousedské pospolitosti a pohody ve stylu známého španělského „maňana“. Strýcové v montérkách a tety s dětmi fascinovaně sledující plavidla na strouze pár metrů od jejich stavení do tohoto jaksi zapadají. Tradiční nervozitu známou z mnoha podobných akcí, prořezávání nafukovacích plavidel či topení kajakářů neřízenými rafty byste zde hledali marně. Na druhou stranu - pokud si rozděláte oheň přímo na travnatém břehu, pojídáte svého propečeného buřtíčka a po stopadesátépáté musíte odpovídat na kamarádské „Ahoj! Nechte si chutnat, nezbylo vám něco?“, může vám to, slušně řečeno, začít trochu vadit. Ale to je jen taková malá šmouha na atmosféře, k jejíž dokonalosti chyběly snad jen selky nabízející chléb se solí a jurodivá mládež v krojích halasně vykřikující: „Čí je Mrlina? Naše!“

Konečně – některé obrazy během plavby nepostrádaly kus hrabalovské poetiky. Upřímné obavy pořadatelů, že majitel polí a pastvin, z nichž se startovalo, hodí špatně zaparkované auto do řeky. Opojně vonící stromy obalené růžovými květy. Uhynulý dlouhorohý býk ležící napříč korytem, musel se obeplouvat zprava (začal jsem si dávat pozor na kontakt s vodou).

Spanilá vodačka ve vestě na vrcholu dvacetimetrového komína malé fabriky v Křinci.

Nafouklé chcíplé ryby průběžně se objevující na hladině. Fantazií jitřící červená podprsenka, která uplavala jedné lepé děvě na jezu ve Vestci, kajakář ji odlovil v kalném proudu (podprsenku, nikoliv děvu). Vysoké šikmé hlinité břehy se slehlým rákosím kolem nás, vepředu i vzadu totálně rovné koryto.

Nečekané peřejky, slunce. Zmíněný nevysoký jez, kde stačilo vynést loď pár metrů a zopakovat skok, aby si děti řádně užily, znovu a znovu…. A překvapivě docela slušná rychlost plavby. Šestnáct kilometrů jsme bez námahy zvládli v krátkém čase a mohli vše završit návštěvou cukrárny v Poděbradech.

Prostě – na podzim se sejdeme na Mrlině!

Václav