Jedeme opatrně vpřed, ale proud je rychlý. Snažím se držet těsně u břehu, abych mohl co nejrychleji zastavit. Cítím, jak se potím. Regulované zdi a nenadálé stupně jsou opravdu časté a nepříjemné. Na řece se prakticky nedá zastavit, jelikož jsou tu buď zdi nebo regulovaný prudce svažitý břeh bez sebemenšího vracáku. Poslední stupeň neměl rybí přechod a sjeli jsme ho jen tak tak. Naštěstí válec nebyl tak velký, aby si nás přitáhl, přesto jsme měli co dělat. Vidím, že opět přichází další. Pokouším se zastavit. První jede Petr a zjišťuje sjízdnost stupně. Jsem zabraný do pokusu bokem zastavit u regulovaného náspu, když slyším: „NE“. Ohlédnu se dopředu a vidím mizející hlavu. A jsme v pr… Opět najíždím k náspu a pokouším se zachytit mezi spáry kamenů. Chytám se jednou rukou, ale proud mi otáčí špičku a já se musím pustit. Jsem hrozivě blízko stupně. Co teď? Mám se pokusit ještě jednou zachytit břehu nebo to rozmakat, skočit a doufat, že to vyjde. Pozdě. Druhá možnost je jediným řešením. Křečovitě držím pádlo a snažím se rozpohybovat loď k co nejvyšší rychlosti. Přibližuji se a již vidím obrovský vývar. Tak to mně nemůže vyjít. Jsem na hraně a skáču ... Škubnutím se probudím. „To zas byl výlet,“ zanadávám si a opět usínám.

V pátek dolaďujeme poslední stavy a padá rozhodnutí jet směrem na Moravu – Opava, Opavice, Moravice, Desná. Vody je všude plno, tak si to chceme řádně užít. V 8 hodin vyrážíme směrem Vrbno pod Pradědem. Cestou míjíme vodou našlapanou Desnou s pomyšlením, že tam, kam jedeme, to bude určitě hezčí. Cesta nám trvá přes 3 hodiny a už se nemůžeme dočkat. Jedeme až na Opavici a po sjetí budeme brát cestou domů ostatní řeky. Jakmile dorážíme do Města Albrechtice, vidíme, že je vody sice plno, ale v regulovaném korytě se samými stupni a vývary. Utěšujeme se myšlenkou, že to je pouze zde v městě, výše a níže to bude lepší. Vyjíždíme výše, ale charakter je stále stejný. Povodně z roku 1997 udělali asi své, tak se místní pojistili regulací. Z auta občas vyskočíme, abychom zjistili, jak stupně vypadají. Některé mají rybí přechody, kterými se dá v pohodě jet. Jenže občas je i nemají! To je pak pod nimi solidní vývar. Zavrhujeme vršek a jedeme pod město. Trochu se zdá, že regulace ubývá a tak zastavujeme a hurá na to.

Převlékáme se, skáčeme do lodí. Nejprve je to pohodovka, a pak to začíná. První stupeň, druhý stupeň atd. Naštěstí mají vždy přechod pro ryby, takže se dají sjet. Zastavit a vystoupit před některými se opravdu dá jen velmi špatně. Přijíždíme k dalšímu, kde zastavujeme a já vyskakuji na násep. Běžím se podívat, jak je sjízdný. Rybí přechod je schovaný úplně vpravo a je nutno volit těsný nájezd podél zdi, aby nedošlo ke vtažení mimo rybí přechod, kde je solidní válec. Ujedeme ještě pár set metrů a na mostku vidíme naše auto s řidičem a před mostkem opět stupeň. Řidič ukazuje, že je to sjízdné a tak Petr najíždí středem a ouha. Poměrně vysoký stupeň, válec jak kráva. Řidič bohužel není vodák, jak jsme se dozvěděli později, takže pro něho to sjízdné bylo.

Svorně konstatujeme, že pokud se máme někde zabít, ať to není na Opavici a začínáme se přesunovat na Opavu. Opavice je za našeho poměrně vysokého stavu (byl vyhlášen první stupeň) opravdu nebezpečná a i za menších stavů to nemá žádný smysl. Z vodáckého hlediska nepoužitelná a zničená řeka. Po dojezdu na Opavu volíme úsek z Karlovic do Široké Nivy. Z Vrbna je to podobné, jako na Opavici, ale v našem úseku regulace není. Chtěli jsme původně vyrazit na nějaký přítok Opavy, vršky hor však ještě netají, takže nemají vodu. Při pohledu na Černou Opavu je jasné, že i zde vodácká pšenka nepokvete – opět nové stupně v regulaci. Možná výše od Vrbna to bude lepší.

Opava má taktéž vody dost, vše je zalité a jede se v podstatě samo. Kaskádka za Pochní je poznat jen díky pěkným vlnám. Po dojezdu se přesouváme na horní Moravici. Všichni věříme, že si na ní spravíme vodáckou chuť. Nastupujeme u parkoviště pod Malou Morávkou. Je nám docela zima a pohled na úzký potok nevěští nic pěkného. Co na nás asi chystá? Jen co nasedneme, ocitáme se na meandrujícím potoku s návaly vody v zatáčkách v úzkém korytě. Po 100m jízdy padlý strom. Pracně se chytáme ve vracákách a přenášíme. Jen co nasedneme a dojedeme za nejbližší meandr, opět překvapení – nízká lávka. Znovu tedy rychle zastavit a přenést. Aby toho nebylo málo, tak po dalších asi 50m nesjízdný jez. Kam jsme se to jenom vydali. Smutně vzpomínám na Desnou, na horní Moravu či Krupou. No nic, auto je pryč, musíme bojovat dál. Jako zázrakem však nepříjemné přenášení končí a většina padlých stromů se dá buď prorazit nebo podjet. Dojíždíme do Malé Štáhle špinavý a utrmácení. To jsme teda začali vodácký rok. Cestou domů jen smutně zíráme na Desnou a její přítoky plné vody. Co naplat, alespoň už víme, kam příště nejezdit. Za tohoto stavu vody se najde jistě lepší a bližší terén. To jsme však netušili, jak brzo si spravíme vodáckou chuť, ale to je na další vyprávění.

Petr