Venku protivně prší a na loděnici určitě nepáchne ani noha, takže si mohu do sytosti užívat realizaci mých občasných loděstavěcích záchvatů. Tu vrzne branka a moji pohodu prořízne neodmítnutelný hlas: "Je tu někdo?"
Do loděnice vstupuje sympatický vysoký muž: "Přinesl jsem vám plakát na Východočeský vodácký maratón. Mohu ho někde vyvěsit?"
Slovo dá slovo, že je z Pardubic a že máme několik společných zážitků a známých. Říkám: "Nech ho tady, pověsím ho sám. Já myslím, že naši kajakáři se na akci chystají." A v rámci sympatií k muži, který se kvůli plakátu obtěžoval v dešti až na naši periferii, pronáším osudná slova: "A koneckonců, proč bych na ten maratón nejel taky já?"
"Jasně, pojeď, bude se ti to líbit", povzbuzuje mne host.
Pak ještě jako správný agent pochválí vůni laminátu a celou loděnici a rychle odchází, aby mne ponechal v louži, do které jsem se právě namočil.

Přihláška je vyplněna a poslána, nejde jinak. V hlavě mi přesto začínají vrtat červíci pochybností: "Šedesát kiláků na singlovce ujedeš, ne? Vloni (to jsem byl ještě mladej) na Dunaji jste tak dlouhé etapy pádlovali? (jednu). A v kategorii turistických singlů jsi beztak sám, takže neprohraješ, leda sám se sebou (a to mé ego nemůže dopustit)."

A tak se v sobotu ráno ocitám se svou Fortunou na startu maratónu v Týništi nad Orlicí. Vody v řece moc neteče, prý to bude rvačka, ale to mne nemůže nijak překvapit - začínám tušit, že celá akce pro mne bude rvačka tak jako tak.

Start turistických kánoí v devět hodin (sakra, to je pozdě) je hromadný a překvapuje mne, jak se všechny kánoe vrhají dopředu, aby uzmuly co nejpřednější pozici v pelotonu lodí. Držím se v zadní vlně, protože vím, že rozhodující bude udržitelné tempo a že zběsilé předhánění na začátku ubere notně sil. Důležité je pro mne neztratit kontakt s pelotonem a udržet si tak co nejdéle pocit, že jsem součástí závodu. Po několika kilometrech si ruce poprvé uvědomují námahu.

"Kolik jsme toho ujeli? Ty to tu znáš?" ptám se známého seakajakáře ze skupiny kajaků, která startovala čtvrt hodiny po kánoích. Odhaduji to na deset kilometrů, nejméně.
"Šest kilometrů".
Do cíle zbývá čtyřiapadesát. Tušení pěkné rvačky se mění v jistotu.

Kontakt se závodníky ztrácím definitivně na prvním balvanitém stupni, na jehož přenášení jsem s těžkou lodí sám. Od této chvíle už bojuji jen sám se sebou a ovšem s časem. Při sportovním pádlování dělám šest kilometrů za hodinu, je půl jedenácté, to máme... devět hodin? Probůh, třeba poslední, ale aspoň doplout za světla!

Ještě, že se mi líbí řeka. Orlice mezi Týništěm a Hradcem je opravdu taková, jak líčí vodácký průvodce: Meandry, plážky, břehy bez známek civilizace lemované loukami, stromy i lesy. A také mnoho vývratů a štěrkových lavic, které za malého stavu ženou proudnici od jednoho břehu ke druhému. Ustavičné mělčiny znemožňují účinné pádlování a kolikrát nelze než s pádlem v ruce čekat, až se loď převalí přes mělký náplav. Fortuna je veliká singlovka stavěná na expediční plavby a má své rozměry a hmotnost. Krásně pluje po velké řece, divoké i klidné, kde využívá své tvary a je možné pravidelně pádlovat. Zde však neustále křižuji meandrující řeku, točím loď, brzdím a opět ji rozjíždím, což vše stojí spoustu času a sil. Za jiných okolností by se mi plavba po Orlici velice líbila, teď však poměřuji stoupající únavu a ubíhající čas s trasou, kterou mi ještě zbývá upádlovat. Kontakt s ostatními závodníky mizí z mých myšlenek. Hlavním soupeřem se stává ubíhající čas.

Jsou i úseky hlubší vody, kde mohu nasadit rychlostní záběr bez zpomalujícího ulamování. Rytmus pravidelných vydatných záběrů mi dovoluje oprostit se od myšlenek na překážky. Při jednotvárných kilometrech dunajského pádlování jsem zaháněl myšlenky na námahu plavby vzpomínkami na všechny krásné holky, které jsem kdy potkal a které se mi líbily. Jaké by to bylo, kdyby něco bylo (jako že nebylo)? Pokouším se i na maratónu utéct v duchu do těchto pohostinných končin. Třeba taková Helenka...
... náraz pádla do tvrdého dna cítím až v rameni a představa úbělu Helenčiných ňader se rozostřuje ve zčeřené vodě mělčiny, až zmizí docela. Co lze na Dunaji, na Orlici nepůjde. Vracím se opět k počtům: tento most je na kilometru dvanáct. To mi už do poloviny maratónu v Hradci zbývá jen (doma v Brně) dvakrát od loděnice k hrázi a zpět. To je přece malina, ne?

Dojíždí mne deblovka se dvěma mladíky. Vím o nich, zabočili cestou k hospůdce (třeba se opijí a já nebudu poslední). Háček mne oslovuje: "Morgen?"
"Nein, hoffentlich noch heute", odpovídám v domnění, že jsou to Němci a otázka, zda dopluji až ráno, se odvíjí od mého tempa plavby.
Muž však vytahuje povědomou láhev a já se dovtípuji, že mi nabízí posilnění v podobě rumu podobně znějící značky. Dávám si loka, a protože nějaký čas plujeme pospolu, následuje později ještě jeden a pak další.

To už se už ale Orlice napřimuje a rozšiřuje a oživlý ruch na březích signalizuje Hradec Králové. Takřka fyzicky cítím, jak se maratón láme do druhé poloviny a přes markantní únavu mne zalévá pocit úlevy: To už upádluji, i kdybych měl padnout na hubu.

Pořadatel perfektně zabezpečuje kontrolní stanoviště a bezpečné přenášení lodí kolem nesjízdného jezu městem. Dávám pár lidských slov s osádkou stanoviště, uvazuji loď na kolejda a vydávám se vstříc Labi. Ještě pár set metrů Orlice a již dostávám zprava to, po čem jsem toužil: Širokou stojatou vodní plochu s nudnými břehy ztrácející se kdesi daleko vpředu v oslňujícím slunci. Řeka budí dojem, že je úplně jedno, kterým směrem budete pádlovat. Je tak nehybná a nekončící, že dokonce vzbuzuje pocit, jestli vůbec má smysl kamkoliv pádlovat. Ale pádlovat je potřeba a rychle pádlovat, jakkoliv se zdá být délka záběru vůči této ploše nicotná. Jím třetí banán a v únavném protislunci udržuji rytmické rychlostní pádlování. Snažím se ještě přivolat odněkud krásnou Helenku a na chviličku se v dálce objevuje její obličej, vzápětí se však zkroutí do víru za pádlem a bez ohlasu se ztrácí pryč. Nastupuje brutální racio: Tolik a tolik ujedeš na jeden záběr, tolik záběrů na jeden kilometr, tolik kilometrů a záběrů do cíle. Tedy do Pardubic, ty poslední dva kilometry jsou už detail.

V duchu rozmlouvám sám se sebou: "Tak už to, hochu, máš, tak si to užij. Teď už to dojedeš, ale bude to bolet. Jen pořádně pádlovat, nezpomalovat a dávat si pozor na zádové svaly, aby nepřišla křeč."
Hovořím na dálku i se slovenským kamarádem Pištou, který tak sepsul moji plavbu na singlovce po Dunaji. Slyším jeho slova: "Ty tvoje donkichotské nápady..."
Usmívám se: "Pišto, já už nebudu jiný!"
Pádluji a pádluji, ramena bolí, puchýře naskakují a kolena tvrdnou. A slunce se níží.

Do cesty se staví vyschlý jez. Přetahuji jej po dlouhém kamenitém skluzu končícím změtí lomového kamene. "Fortuno promiň, toto bude bolet i tebe, ale síla dochází..."
Pod jezem se ráz Labe příjemně mění. Řeka se zužuje, regulace se ztrácí a břehy se stávají přírodní a v řece se místy objevuje živější proud. Pádlování se stává zajímavější a je příjemné vidět, že břehy ubíhají za lodí živěji. Slunce se sklání k obzoru, ale počet kilometrů do cíle se snižuje. V hlavě se mi melou počty:

"Teď zbývá jako z Brna do Bitýšky a zpět. To jsi dal ve čtvrtek (za tři a půl hodiny)."
"Teď zbývá už jen šestkrát přes přehradu."

Labe je zde opět široké a klidné, na březích cyklostezky, loděnice a rekreační zařízení. Pardubice jsou cítit ve vzduchu. Kupodivu se mi pádluje lépe, jako bych chytil druhý (ale spíš sedmý) dech. Přesto, když před sebou vidím impozantní jez, před kterým se do Labe vlévá Chrudimka, je mi z emocí téměř do pláče. Odbočuji do Chrudimky a už jen pokojně pádluji. Poznávám známá místa na březích, začínám cítit vůni grilovaných stejků a vzápětí vidím loděnici a označení cíle.

Ze břehu se ozývá: "Číslo! Jaké máš číslo?"
S pocitem zadostiučinění zastavuji a laškuji přídí s linií cíle, jako bych se rozmýšlel, zda vůbec chci doplout. Nechám se přemluvit a vplouvám. Po deseti a čtvrt hodině už není kam pádlovat. Pořadatel u cíle se ptá: "Odkud pluješ?"
"Z Týniště."
"Nekecej, fakt? Na této singlovce? To snad není možné!"
Je to možné. A je to dokonce i krásné. A přestože to bolí, přijedu příště zas.

P.S. Autor děkuje pořadatelům za perfektní organizaci a podnětné a přátelské prostředí.

Vladimír Hejtmánek