Den Šestý – Račice – Srbsko – 22,1 km
Tento den jsme chtěli dorazit do Srbska. Jelikož je to úsek plný volejů, tak jsme vyrazili brzy po ránu, abychom měli dostatek času na zdolání plánované trasy. První jez nás čekal v Nižboru, ten jsme překonali sjetím v singlu. Další jez, kde jsme plánovali krátkou přestávku, byl jez v Hýskově. Zde byl ale kiosek zavřen (štěstí nám opět přálo), a byli jsme nuceni jet dál. Po dlouhém berounském voleji jsme dopádlovali až k ústí berounské Čertovky, kterou jsme se rozhodli jet.

Po obhlédnutí malého jezu v Čertovce jsme chvíli přemýšleli nad přenesením, ale nakonec jsme se rozhodli pro sjetí. To se nám podařilo bohudíky bez cvaknutí. Po vylití přebytečné vody z lodě jsme pokračovali na poměry Berounky tekoucí vodou až do Srbska. V tuto chvíli nám také konečně začalo přát počasí, začalo svítit sluníčko a teplota se vyšplhala až ke třiceti stupňům ve stínu. V Srbsku jsme stanovali na tábořišti U Náplavy, ř. km 29,5.

Den sedmý – Odpočinek 2
Tento den jsme chtěli nabrat síly na dojezd až do Prahy, který jsme plánovali na následující den, takže jsme pouze odpočívali a relaxovali. Chtěli jsme si udělat výlet na bývalé lomy Amerika a Mexiko, ale jelikož bylo velké vedro, nechtělo se nám jít takovou dálku, a vydali jsme se pouze do nedalekého lomu Alkazar. Pak už jsme pouze odpočívali v kempu, popíjeli pivko a užívali si tepla a sluníčka, které bylo po předchozích dnech plných deště a zimy velice milé.

Den osmý – Srbsko – Praha – 29,5 km
Tento den nás čekala závěrečná etapa našeho putování. V kempu jsme ještě naplnili prázdné PET láhve točenou malinovkou a vydali jsme se na cestu do hlavního města. Za Srbskem voda ještě chvíli tekla, ale pak přišli na řadu nepopulární a hlavně nekonečné voleje. Před jezem v Karlštejně přišlo malé oživení v podobě probíhající plavecké části nějakých závodů. Je to zvláštní pocit, když se proti vám žene několik desítek plavců. Tento jez jsme jako poslední sjeli v singlu a pokračovali za úporného vedra po volejích. Takto nějak vskutku vypadá vodácké peklo - nekončící volej, daleká cesta, žhnoucí sluníčko a nikde žádná možnost odpočinku ve stínu nebo kiosku. O překonaných jezech raději jen telegraficky: Zadní Třebáň, Řevnice, Dobřichovice, Mokropsy, všechny tyto jezy jsme překonali přetáhnutím. Tyto oblasti se vyznačují velikým množstvím rekreantů, takže jsme se na každém jezu setkávali s udivujícími pohledy, co tam vlastně děláme a hláškami typu: „Hele, tati, loď“. Nepředpokládám, že tímto úsekem projede více než deset lodí ročně. Nad jezem v Černošicích jsme si udělali přestávku na oběd a na zotavení. Po celém dni stráveném v třicetistupňové výhni bez kapky stínu se nám z hospody ani nechtělo, ale cíl byl už blízko, tak jsme vyrazili. Jez v Černošicích – poslední z celé plavby – jsme přenesli a vydali se opět po volejích na posledních 8 kilometrů. Velice nás překvapilo, že cca dva kilometry před ústím Berounky se objevily velice pěkné peřejky. Je to neuvěřitelné, ale skutečně je to tak. Poté opět následovaly voleje až k ústí do Vltavy. Cestou jsme ještě minuli Radotínský přístav a podjeli silniční most, dále už byla jen Vltava.

Závěr
Náš zpočátku šílený sen se stal na konci skutečností. Překonali jsme přes 140 říčních kilometrů a poznali celou Berounku od vzniku v Plzni až k jejímu konci v Praze. Když jsme s odstupem času naši výpravu hodnotili, shodli jsme se, že do toho půjdeme zase znovu, ale nejdříve tak za pět let. Případné následovníky a další blázny bychom chtěli varovat před posledním úsekem, který je opravdu „chuťovkou“, a kdo ho někdy projel, nikdy na něj nezapomene.

Aleš a Dušan