Tak jsem se vrátila z lyžovačky z Itálie a modlila se, aby v řekách ještě nějaká voda zůstala. V pátek zjišťuji, že vodní stavy jsou poměrně příznivé, tak ihned v sobotu 26.3. vytáhneme naši Pálavku a přemýšlíme, kam vyrazit. Ráno volám domů mamince, že jsem ve zdraví přežila lyžovačku v Itálii a první, co slyším je: „Hlavně prosím tě nejezděte nikam na vodu, minulý týden se tu utopili tři vodáci“. Taktně mlčím o tom, kam že to zrovna dnes jedeme. Původní plán dát nějaké podorlické řeky nemůžeme realizovat, neboť naše auto je v opravně, a tak musíme využít nabídky Českých drah.
Reklama
Oleška
K tomuto účelu se dobře hodí OLEŠKA, říčka pramenící v Podkrkonoší, sjízdná od soutoku s Rokytkou pod železničním mostem u nádraží ve Staré Pace do Semil, kde se vlévá do Jizery. Je to meandrující říčka, obtížnosti ZW – WWI, podle toho kolik je zrovna vody. Asi v půlce sjízdného úseku se její spád zvětšuje a tvoří příjemné peřeje, které však za vyššího stavu zrovna moc znatelné nejsou. Na toku jsme objevili dva vodočty, ale ani jeden zřejmě není nijak udržován a sjízdnost je tedy možno ověřit stejně až na místě, nebo mrknutím z vlaku. My na základě stavu Jizery v Železném Brodě (200cm) a v Jablonečku (Jablonec nad Jizerou 65cm), vydedukovali, že se ta voda někde musí brát a kupodivu o vyšlo. Teprve se zpožděním nacházím na stránkách povodí Labe vodočet na Olešce ve Slané (musíte se ale proklikat k podrobné mapě). Třeba časem někdo určí i limit pro sjízdnost.
Jedeme vlakem proti proudu, ze Semil do Staré Paky, kde se říčka pořád motá kolem trati, takže s nadšením pozorujeme meandrující tok, který má dost vody a kupodivu je pěkně vyřezán a vyčištěn. Na chvíli nás napadá myšlenka, že by se to dalo jet ještě výš, ale chceme stihnout vlak, tak snad příště. Letos nemusíme ani spouštět stavidlo na soutoku potoků, abych si jeho opětovným vytažením zajistili nějakou tu vodu pro horní úsek. Vody je dost, ani moc, ani málo, prostě akorát. Říčka nemá moc velký spád, přesto je občas proud v meandrech docela silný a tak to raději bereme vnitřkem meandrů, čekajíce, že tam určitě zas bude nějaký ten padlý kmen. K našemu údivu se asi někdo po povodních v roce 2002 začal o řeku trochu starat, a tak nacházíme kmen snad jen jednou nebo dvakrát.
Skoro všechny jezy by po prohlédnutí byly sjízdné, netvoří se tam žádné velké vývary, avšak svou loď mám ráda, sebe taky, jsme tu sami a tak si sjedeme jen asi dva nebo tři jízky (dodržujeme zásady bezpečnosti nebo spíš máme náš gumák příliš rádi?). U jednoho amatérsky postaveného jezu přímo pod jedním z železničních mostů hrozí propíchnutí gumáku o výztuž trčící z povalených betonových zdí a do posledního vysokého jezu před soutokem s Jizerou bych se opravdu dostat nechtěla, slušná prádelna. Je mezi kolmými zdmi hned za benzínkou Benzina v Semilech, přistát se za tohoto vodního stavu dalo až za ní vlevo, my ale netušíc, kde jez přesně je (v kilometráži varování, že je v kolmé navigaci), jsme raději vytáhli loď už před Benzinou a cvičně „natankovali“. Za zmínku ještě stojí jedno nepřehledné místo asi 3 km od začátku plavby, u nějaké fabriky po pravé straně, v ústí potoku Ústí, kde je za zatáčkou v kolmé navigaci rozbořený jízek, ze kterého už zbyla jen stavidla. Za našeho stavu vody to šlo v pohodě projet i podjet, ale stejně je lepší zkusit zastavit a mrknout se, kolik je tam želez či šprajclých kmenů. Zastavit se dá blbě, ale přece a vylézt také vpravo. Celá plavba v délce 23 km trvala 3h.
Horní Jizera
Spokojeni s prvním letošním rozjezdem se přesouváme domů, do Liberce, kde se v neděli přidáváme k partě lidí, tak trochu i známých a vyrážíme na HORNÍ JIZERU. Z teletextu to na velké množství vody nevypadá, protože v Jablonečku je jen 70 cm na vodočtu, což je stav, za kterého jsme to před dvěma lety jeli a byla to teda pěkná dřina, neustále kličkovat mezi šutry a hledat cestu. Na mostě na Mýtě už to však vypadá velmi dobře, vody akorát a rozhodně víc, než minule. Vodočet pod mostem je již evidentně neplatný, koryto řeky je povodněmi přerovnáno, a přestože voda na něm ukazuje 28cm, vůbec to neříká nic o sjízdnosti (minule za nižšího stavu bylo 35cm). Na Mýtě je rušno, je tu několik part s rafty i s kajaky.
Konečně vyrážíme. Jede se nám perfektně, vody dost, ani moc nemusíme hledat cestu. Ostrov hrůzy, to je jediné místo, které přenášíme, sifon sice není vidět, ale nikdo s házečkou tam také nestojí (že bychom už na stará kolena měkli a vzdávali se těch nejzajímavějších míst, kdy se prudce zvyšuje hladina adrenalinu?). Oba rafty najíždějí pěkně do levého ramene Ostrova a bez problému projíždějí.
Cestu nám stěžuje pouze občasné vylévání, neboť naše šprajda přece jen ideálně netěsní. Je to úplně jiný pocit, než před dvěma lety, kdy jsme to jeli poprvé na Pálavě (Míra už to měl sjeté několikrát na raftu). Tehdy jsme měli docela strach (přestože bylo méně vody), neboť jsme jeli sami. Zjišťujeme, že jsme vlastně perfektně rozjetí, že nám ty peřejky přijdou takové příjemné. Asi to bude tím, že jsme loni v Bosně a v Černé Hoře získali na tamních řekách trochu jiná měřítka. Dneska to prostě byl odpočinek.
Dana Sedláčková