Jdu takhle slunečným sobotním ránem po třech dnech deště s kýblem písku kolem říčky Ponávky a jen ze zvyku kouknu na vodní hladinu. A co to nevidí oko mé modravé? Hladina je zakalená, že na dno vidět není a vody v ní teče 2x víc, než kolik jsem v ní viděla za celý svůj život! Hm, je teprve deset, tak není nad čím přemýšlet – beru kus bábovky a jedu si autobusem vyzvednout plavidlo z garáže. Vestu netřeba, i kdybych si lehla na dno a vydechla všechen vzduch z plic, stejně mi bude čouhat nad hladinu Ponávky špička nosu.

Do potoka se vejde jen jeden člověk

Kupodivu nezapomínám na pumpu a s Pálavou na zádech čekám v Medlánkách na autobus. Přemýšlím, kde bude nejlepší začít s plavbou. Rozhoduje za mne autobus 41, který zrovna nejede až do Lelekovic, nýbrž jen ke Globusu v Ivanovicích. To je dobře, protože se bojím, že hladina zdvihlá krátkým deštěm může rychle klesnout. Od Globusu ještě jdu kus proti proudu, až přicházím k rybníkům. Procházím po hrázi rybníku U Lesa a na pěkně slunném místě hustím loď. Vody je tu po kotníky, šířka koryta asi 3 metry. Háčka s sebou nemám, ten je už týden v Kolumbii, ale na tuhle říčku je váha jednoho člověka na jednu loď ideální.

Na úzkém toku se nedá skoro pádlovat

12:15 nasedám na vodu. První překážka mne čeká už po pár metrech - čouhají tu z vody vodovodní trubky jako česlo. Dál už se Ponávka klikatí zleva podél břehu rybníků a já se musím soustředit na plavbu. První větve jakéhosi habru mi pořádně naliskaly, ale po chvilce jsme si trochu zvykla na jiný styl ovládání lodi: váhu co nejvíce rozložit na boky Pálavy, pádlem nebo rukama se odrážet od břehů a koordinovat směr špice (vedle lodi nezbývá většinou místo pro záběr pádlem). Hloubka akorát na můj ponor. Je příjemně teplo, říčka se klikatí sem a tam, břehy bahnité, zpevněné kořeny nebo podepřené lidskou rukou umístěnými kameny. Potkávám jen jeden mostek a ten jde krásně podjet. Najednou přede mnou tok zprudka zatáčí doprava. Potřebovala bych ohybač lodi, ale ten nemám, tak lezu ven a přetahuji po hromadě listí, která se tu od podzimu vrství. Tu se před mým zrakem otvírá romantické zákoutí. Ponávka meandruje mezi vysokými rozeklanými skalami zužujícím se kaňonem a tok se zrychluje. Radši jdu prozkoumat terén pěšky, protože neznámé hučení věští nebezpečí ... Asi 3 metrový přírodní vodopád! Dole tůňka s píščitým dnem a chaloupka jako malovaná. Bohužel na sjetí vodopádu by bylo třeba aspoň 3 cm vody navíc.

Loď lávky podjede, posádka musí přeskočit

Následuje příjemný bezproblémový úsek, na březích přibývá lidských chat, chatek, boud a boudiček – vjíždím na kraj Mokré Hory. Podjíždím sérii betonových mostů téměř bez sklonění hlavy, rychlost řeky odhaduji tak na 4-5 km za hodinu. Ovšem tato závratná krasojízda trvá pouze pár set metrů. Břehy se zužují a lemuje je pokosené rákosí a tráva. Zprava na mne mrká oranžový roh Globusu. A stojím. Břehy jsou tak úzké, že musím dát loď na bok se sedačkou těsně u hladiny, dvakrát musím dokonce vystoupit úplně a táhnout loď napůl vodou, napůl po trávě. Pak se břehy rozestoupí tak akorát na šířku Pálavy. Paráda. Přibývají nižší mostky či prkna hozená přes vodu, ta se dají hezky přeskakovat (loď podjede). Ponávka se vlní jako had loukou, je teplo a já se těším, že za chvíli dorazím k přítoku.

Pádlo do vody dávám až u retenční nádrže

Jenže. Narazila jsem na přírodní hradbu rákosí, pod kterou se v podstatě nedá projet. Přenáším po louce a po pár metrech se vracím. Nyní se hodí pádlo – lze jím vysekat průchod v rákosí.

Konečně venku. Loď je plná (oro)bince, ale náladu mi zdvihá malý jez, jehož šumění příjemně oživuje charakter jinak již nížinné líně tekoucí Ponávky. Přítok zleva, přítok zprava a už jedu vedle Lachemy. Tady je nádherný úsek plavby, tak akorát široký a hluboký, po stranách travnaté břehy a veselé publikum. Začít kormidlovat je třeba až v blízkosti retenční nádrže u Zamilovaného hájku. Nejprve se řeka noří do betonového koryta, do kterého překypují ze stran trnkové keře, jejichž větve sahají nebezpečně až k hladině. Přibližuje se další jez (taktéž asi 30 cm vysoký), ten je ale již upraven pro vodáky a má vlevo krásnou šlajsnu tak akorát širokou na loď :D.

Pod mostem je zajímavá kaskáda

A je tu retenční nádrž a mne brání v další cestě stavidlo. Přenáším loď a přiznávám si, že mi začalo být kapku zima na nohy. Dál je koryto plytké, musím víc kličkovat mezi kameny, pádlo začínám využívat naplno.

Následuje poslední nebezpečný úsek a tím je kaskáda pod mostem při výjezdu ze Zamilovaného hájku. Proud je silnější a jsou tu ostré kameny a klacky, tudíž o sjetí nemůže být ani řeč. Brodím se kaskádou dolů a nasedám až v zatáčce. Voda začíná trochu zapáchat ... Pak už je přede mnou zas široké a mělké koryto. Pod mosty dávejte pozor, jsou tam nečekané předměty, ale nebezpečné železo v řece chybí – blízko je totiž sběrna kovů :o). Vody přibývá (ani nevím odkud) a dokonce potkávám vodočet, na kterém ukazuje hladina „38“. Je tu stín a začíná mi být opravdu zima, tudíž nedoplouvám až k tunýlku pod tratí, nýbrž zastavuji na trávě na levém břehu a pokouším se rozhýbat ztuhlé končetiny. Jet na vodu v únoru v triku s krátkým rukávem přestává vypadat jako dobrý nápad. Balím loď co nejrychleji a rychlým krokem směřuji k domovu. Každopádně doufám, že vás na hladině této krásné říčky brzo uvidím. Pro mne to byl nezapomenutelný zážitek :o).

Závěrem

celková délka trasy: 4,5 km
Obtížnost? Já bych řekla: neklasifikovatelná, ale nejspíš se to blíží WW I.
celková doba splutí: 2 hod (20.2.016)
doporučení: na horní část se hodí bidlo, na prostřední lyžařské hůlky, na spodní pádlo. Háčka nechte doma.

Nšo-či