Stojím v malé rokli uprostřed lesa a dívám se pod nohy, kde pod mechem obrostlým kamenem pramení drobný pramínek vody. Přestože tu nejsem sám, mlčím. Mlčím tak, jak se mlčí po dosažení cíle, kterému předchází mnoho příprav, překážek a nástrah na cestě. Tak, jak se mlčí na vrcholu hory nebo na dně propasti, kde stačí prostě být a není třeba slov.

Sehnutý ochutnávám sladkou a jedinečně chutnající vodu a mezi prsty propouštím z dlaně několik posledních kapek. Kapky padají do mělkého proudu a čas se v tu chvíli zastavuje a obrací se zpět. Pohledem provázím mihotající se vlnky dolů po proudu, aby po chvíli protekly Staropackými horami. Odsud jsem se jako študák na prázdninách nanosil desítek kilogramů polodrahokamů, abych zabahněné kameny dole po proudu v tůních omýval a na dvorku vytloukal z melafyru achátové pecky. Dole v údolí se potůček vlévá do Olešky a přejímá i její jméno. Po Olešce letí můj pohled lemovaný vzpomínkami na jarní vodu a překvapivě opuštěnou a hezkou říčku, kterou později pohlcuje Jizera. V duchu přenáším devatenáct jizerských jezů mezi Turnovem a Toušení a vzpomínám na nekonečné oleje mezi nimi. Nad Labem letím už vysoko, vidím silnici z Lovosic do Hřenska, kde znám z auta každou zatáčku, skalní hradby saských masívů, na jejichž zdolání mi stále chybí odvaha i síly. U ústí Labe do moře se otáčím. Pracoval jsem kdysi nedaleko a ztrácel se ve spleti německých názvů a tehdy strašných cest a mžiknutím oka se vracím zpět, zpět ke svému prameni…

Na nápad najít si svůj pramen mě přivedl televizní seriál Zpět k pramenům. Právě tento pořad ve mně probudil dlouhou dobu dřímající pocit, že touhu hledat nezastavíš, jen ji na čas zkoušíš přibrzdit, marně, tak marně…

Později jsem listoval knihou o natáčení, prohlížel si fotky a ptal se: Který pramen by mohl být „ten můj“? Z tolika pramenů jsem už za ta léta pil, mnohé jsem marně hledal, spoustu jsem jich minul bez povšimnutí. Který, který, který, neúnavně útočila otázka a bušila bez přestání do mé hlavy. Který z nich chci pro sebe opět objevit, vyčistit, zastřešit? Který pramen chci mít rád, takový jaký je? Ke kterému z pramenů se chci na věky věků rád i nerad vracet? Z kterého pramene chci pít ve chvílích dobrých i zlých, s blízkými i o samotě? Někde přece musí být! Čeká tam na mě tak, jako já čekám na něj – chybíme si vzájemně! Jsme si přece souzeni a jeden bez druhého jsme necelí, jsme rozděleni!

Ze všech pramenů a studánek mne napadl nakonec jediný, jedinečný, jiný to vlastně nemohl být. Jediný pramen, který je pro mne tajemný víc než jakýkoliv jiný. U tohoto pramene totiž žijí skřítci. Vlastně o sobě víme už léta. Vědí, kdy přijdu. Bez ohledu na geologické zákonitosti mi vždy v těsné blízkosti tohoto pramene přichystají přímo na povrchu drúzu drobných křišťálů, krystal ametystu nebo dutou pecku a já nikdy odsud neodcházím s prázdnou, i když se mi na geologické kladívko už léta práší. To je pramen, který hledám. Pramen zatím zanedbaný, stranou všech cest, pramen vyčkávající. Právě u něj mě čeká prohloubení prameniště, výroba stříšky, zpevnění dna pod studánkou pro snazší nabrání vody.

Ještě jeden pohled a pomalu odcházíme dolů po proudu. Těch devadesát kilometrů cesty od domova nebylo zbytečných a nebude ani v budoucnu. Bez „svého“ pramene by mi v životě už něco chybělo a prázdné místo je již zaplněné. Něco, co mi nikdo nemůže třeba dát za týden pod stromeček, nejen proto, že se to nedá koupit ani vyrobit. Možná vás sem někdy k budoucnu pozvu a vysvětlím vám i tu neschůdnou cestu. Tuším totiž, že i mezi vámi může být někdo, kdo občas potřebuje nejen uhasit žízeň, ale i osvěžit na duši. A i těm je určen tento předvánoční „pramen“.

Pěkné Vánoce!

Honza Pokorný