6. května 2023 začínal prodloužený víkend a s kolegou Plameňákem (oba členové AVTS) jsme se vydali vlakem na vodu. V jednu po poledni nás rychlík vysadil ve Valašském Meziříčí, ve tři jsme na soutoku Bečvy sedali do lodi. Jeli jsme na Pálavě na těžko. Vodočet v Dluhonicích během naší 2 1/2 denní plavby ukazoval 127-128 cm (8-8,5 m³/s). Při přípravě výpravy jsem vycházel ze zde zveřejněného článku kolegy Večerníčka z roku 2017. Bečva se ale proměňuje a informace rychle zastarávají. Navíc, každý si svou plavbu užije trochu po svém. Z těchto důvodu jsem se rozhodl napsat o Bečvě další článek.

Den 1

Prvních pár kilometrů za soutokem nebylo nikterak oslňujících. Zejména nesjízdné jezy Juřinka II (ř. km 58,7) a Juřinka III (ř. km 58,1) jsou vskutku otravné. Navigace obou jezů je šikmá, prudká, a tahat po ní plně naloženou Pálavou je lopotná dřina. Brzy poté jsme narazili na první z mnoha kamenných polí (ř. km 57,5). Jedná se o člověkem vytvořené jezy z velkých kamenů nasypaných napříč korytem, které vypadají na první pohled jako staré rozvalené jezy. Za stavu 127-128 cm jejich překonávání probíhalo tak, že jsme dojeli ke kamennému poli, vytipovali trasu, rozjeli se a zhruba v půlce zůstali trčet. V lepším případě jsme se synchronními kývavými pohyby přešoupali přes kameny (říkáme tomu „přem*dat se“). Ztotožňuji se s názorem Večerníčka, že k plynulému překonání těchto překážek by bylo zapotřebí více vody, průtok cca 15 m³/s (tedy cca 140 cm na vodočtu Dluhonice).

Zhruba po 6 km plavby z Valmezu, pod kamenným polem v Choryni (ř. km 55,4), se Bečva proměnila. Stala se přírodnější a místy pěkně tekla. Občasné terénní úpravy břehů z poslední doby se již začínaly zelenat vegetací. V Mariánském údolí se stavěl most pro pěší a cyklisty a po chvíli jsme již vpluli přímo na malou kolonádu do Teplic nad Bečvou (ř. km 41). Tam lze narazit na několik minerálních pramenů, jež si můžete volně natočit do zásoby. Je to upravené a přívětivé místo a v malebném centru nedalekých Hranic jsme si dali dobrou večeři (tvoří v podstatě souměstí).

Den 2

Jez v Hranicích připomíná menší přehradu (ř. km 38,7). Tomu odpovídá volej, který je třeba překonat a vzdálenost, kam až je třeba loď přenést. Poté ale následovala zřejmě nejhezčí pasáž na Bečvě vůbec. Mezi Hranicemi a Osekem (cca řkm 38–25) řeka ubíhala v lesnaté krajině s malebnými vrchy Podbeskydské pahorkatiny po levé straně a s hejny vlaštovek (či snad jiřiček?) nad hlavou. Časté stupně byly spíše menší a sjízdné.

Volej před Osekem značil první ze dvou tamních velkých jezů, jež jsou škodolibě řazeny hned za sebou (ř. km 27,7 a ř. km 24,4). Vodácká kilometráž, stažená tady na Raft.cz, nám radila přenést loď do náhonu jménem „Strhanec“, oddělujícím se od Bečvy na pravém břehu před jezem Osek I. Tímto manévrem se dá vyhnout obnášení obou oseckých jezů. Ukázalo se, že to byla dobrá rada, náhon byl čistý, nezapadaný a dostatečně vodnatý. Zpočátku míjel zadní dvorky chatek, poté následovala, překvapivě čistá, přírodní pasáž. Po 2 km plavby na Strhanci jsme se vrátili zpět do hlavního koryta pod oseckým mostem (ř. km 22,8).

Za tímto mostem Bečva vytvořila táhlý volej obklopený kyklopskými kameny nově budované říční navigace, na jehož konci se vynořil naježený hřbet dalšího kamenného pole (ř. km 21,6). Potkali jsme zde oddíl skautů ve věku 10-15 let, kteří jeli nalehko na plastových vydrách, a ti také drhli, respektive obtížně přenášeli. Po zbytek cesty do Přerova následoval pěkný úsek a řeka i za našeho stavu (8-8,5 m³/s) čile proudila.

Ve vodáckých kilometrážích vídáme jednu značku, jíž podle mě není radno brát na lehkou váhu, byť nepatří mezi ty nejdramatičtější – jedná se o doporučené nástupní či výstupní místo. Rád bych zdůraznil, že na Bečvě v Přerově je výstupní místo doporučeno dobře (ř. km 13,0). Další průjezd městem znamenal propádlovat dlouhý volej, přenést mamutí jez (ř. km 11,6) a vydat se na plavbu skrze industriální zónu plnou zrezlých potrubí, komínů, zlověstně bublajících výpustí z fabrik apod. Tento úsek lze doporučit snad jen skalním příznivcům filmu Stalker (režiséra Andreje Tarkovského).

Pod Přerovem se navíc nacházejí dva problematické jezy. Stupeň na ř. km 10,9 tvoří v pravé části larseny. Jez na ř. km 9,4 v Dluhonicích je celý vytvořený z larsenů, přitom se ani nedá pořádně přenést. Břehy v okolí jezu jsou šikmé, vysoké a zarostlé, a tak jsme loď přetahovali dost nepohodlně vlevo po koruně. To už se blížil večer a my se po nepříliš tekoucí Bečvě dokodrcali z posledních sil k dalšímu velejezu (ř. km 1,8), tentokráte v Troubkách, kde jsme na levém břehu se soumrakem postavili stan.

Den 2 ½

Z Troubek na soutok to byl již jen kousek, cestou jsme sjeli poslední stupeň na Bečvě (ř. km 0,2). Řeka Morava byla jako vysvobození z umělého a volejnatého úseku pod Přerovem. Zejména osvěžujícím dojmem působila přírodní rezervace Zástudánčí, kde jsem si připadal jako na řece někde v Polsku. Poté zprava přitekl potok Valová, jímž jsme se vydali asi 400 m proti proudu, abychom na vlastní oči zhlédli zvláštní mimoúrovňovou vodní křižovatku, tzv. sifon. Valovou zde podtéká jinak výše položený mlýnský náhon a poté se vrací výškově zase nad ní. Končili jsme v Kojetíně, odkud jedou vlaky na obě strany do Olomouce a do Přerova.

Závěr, který jsem si vzal z výše popsané výpravy, je ten, že příště už mi bude stačit úsek z Hranic do Přerova. V obou městech je zastávka rychlíku a mezi nimi leží převážně ty hezčí části řeky Bečvy.

Lasička