Nácvik záchrany na WW

Natěšení na jarní Belou - 10 lidí (5 Pálav), z nichž někteří se na vodě nikdy dosud nepotkali. Málokdo byl po zimě opravdu roztrénovaný, a tak jsme se rozhodli, že první den strávíme nácvikem záchrany na divoké vodě na bezpečném úseku Belé samotné poblíž Vavrišova. K tomuto rozhodnutí přispěl i fakt, že jsme do kempu dorazili až po poledni. Ráno, namísto odjezdu do Tater, jsem totiž sháněl nový přední blinkr na auto, které jsem o něj večer předtím připravil. Jak trefně poznamenal jeden z přítomných: "blinkříček za litříček".

Naše počáteční záchranářské kvality vystihl kamarád, jehož při simulaci topícího se úspěšně minuly čtyři házečky, slovy: "Tak já se teda zachráním sám…". Ale i takovýto nácvik byl k něčemu dobrý. O něco později na Steyru mne po cvaknutí se opustila háčice, a když po několika stech metrech plavání míjela dříve jedoucí a na břehu stojící kolegy, kteří ji bez mrknutí oka „zasklili“, tak se také zachránila sama…

Sympaťák Teichl

Den po sjetí Steyru jsme si vložili nedaleký, odpočinkový, leč krásný Teichl, na němž je kupodivu jez. Celkově asi 3 m, ale „dělený“ zhruba na polovinu. My jsme jej potkali jako dvoustupňový – schodky cca 1,5 m přibližně 4 m od sebe, poté zhruba 20 m strmě šikmo tekoucí vody nade dnem z lomového kamene (odhad podle tvaru vln, nebrodili jsme).

Protože jsem s háčicí Anetou jel první, první jsme jej i viděli. Konstatoval jsem, že jet by to šlo, ale k její úlevě nepojedeme. A toto stanovisko jsem hájil i oproti názoru ostatních, že to jet nejde. Očividně snazší bylo přenést na opačném břehu, takže dohadování „ano-ne“ pokračovalo ještě během traverzu, až konečně zaznělo: „Když to tvrdíš – ukaž“…

Takže další prohlížení, obhlížení a zkoumání seshora, zezdola, až jsem zhodnotil, že jedu jako singl. Dva kamarádi Marek a Martin mi byli schopni poskytnout záchranu z lodě, Pavel ze břehu a Aneta „navigovala“ z hrany prvního stupně. Nakonec byla spolu s mým synem (Pavlovým hákem) jedinými, kdo mé splutí jezu viděli. Ostatní byli příliš zaměstnáni přípravou záchrany. Když Pavel viděl, jak „nepostřehnutelnou“ je jez překážkou, rozhodl se sjet také. Vyměnili jsme si pozice, a také pohodově sjel. Ostatní pronášeli komentáře typu: „Zase s nimi nebude k vydržení,“ atd., leč splout si jez nechtěli.

V euforii z „hrdinského činu“ jsme se s Pavlem rozhodli, že mému synovi, učedníkovi, ukážeme vzorový závěs (kdysi nám to spolu v lodi šlo) nejlépe přes ruku. Po chvíli marného hledání vracáku jsme vehementně zamířili za „šutr“, na nějž zřetelně ukazoval Martin. Zamířili, ale nedojeli… V cestě nám překážela mělčina, jíž jsme si ani jeden (vina je pochopitelně zejména háčkova, tedy moje) nevšimli a na níž jsme provedli akrobatickou figuru – vodácký výkrut. Na cca 6 metrech čtverečních se nám povedlo Pálavu otočit dnem vzhůru a o 90° směrově. Já ležel na mělčině na zádech, držel jsem převrácenou loď nártem a Pavel klečel pod lodí.

Smích, hrozný smích, smích všech – včetně nás, zúčastněných. Další vlnu smíchu vyvolala vzápětí Aneta prohlášením, že se v životě s žádným chlapem tak rychle neudělala. Na dobu našich pokusů o závěs totiž přesedla k Markovi a nestihli se domluvit…

Přestože se nám dvěma povedlo jez bez problémů sjet a považujeme jej za tehdejšího stavu vody za bezpečný a pohodový, nedoporučuji nikomu bez znalosti věci se o něco podobného někdy pokoušet!!! Kdo vodě rozumí, nebere tuto příhodu jako návod a jez si před případným splutím důkladně prohlédne sám.

Vyplašená háčice

Kdysi dávno, ještě než jsme začali jezdit na WW, jsme se s již známým kamarádem Pavlem rozhodli „provětrat“ naše přítelkyně Ivetu a Veroniku. Chtěli jsme sjet jeden místní potok při upouštění přehrady na něm. Tok má po celé délce dost slušný spád zmírněný občas kolmými jezy metr až metra a půl vysokými. Samozřejmě jsme byli „vybaveni“ pouze Pálavami a pádly, takže jsme předem „háčicím“ řekli, že každý jez před případným sjetím nejprve ze břehu prohlédneme a rozhodneme se, zda jej jet.

A skutečně – první dva nebo tři jezy jsme toto pravidlo dodrželi. Jenže přišel jez třetí s hladkou kamennou regulací daleko nad stupněm. Na rychlé vodě nebylo kde a jak přistát. Já se rozhodl, že jedeme. Iveta sice zbledla, ale neprotestovala, držela se lodi a všechno proběhlo v pohodě. Pavel v druhé lodi se sice rozhodl stejně, zvlášť poté, co nás viděl, ale Veronika ne. Takže jez sjeli sice také v pořádku, ale pozpátku a bez háčkova pádla. Veronika v rozhodující chvíli cca 10 m nad jezem zahodila pádlo a snažila se zachytit žulových kamenů navigace nehty. Jak Pavel posléze konstatoval: „Až špóny lítaly.“ Další splouvání bylo sice bez jednoho pádla, ale také bez dalších rušivých příhod…

Přitopený „kolega“

Na již zmíněném potoce je každoročně se opakující upouštění přehrady vodáckým svátkem. Sjíždějí se zkušení i začátečníci, zblízka i zdáli. Obvykle jezdíme i my, téměř místní. Když se sjížděl naposledy, byl potok doslova v obležení, protože přehrada se kvůli údržbě vypouštěla na dva roky.

A i díky tomu množství lidí byly k vidění takové atrakce jako raft přistanuvší na Palavě, která se chvíli předtím cvakla pod jezem. Při sjíždění jednoho z jezů jsme díky měkčí Pálavě ve válci nabrali docela dost vody, a tedy hned pod jezem vylévali. Najednou jsem si všiml, že ve vývaru se někdo „vrtí“ – sem tam je vidět ruka, sem tam noha, sem tam hlava. Zkusil jsem k jezu potokem dojít, že podám pádlo, ale proud mi podrazil nohy, takže nezbylo, než použít házečku. Dotyčný pochopil, chytil se provazu a přestal bojovat. Zmizel pod vodou. Po několika sekundách se mi jej podařilo vytáhnout z vývaru a za chvíli už seděl vedle mne na břehu – bez přilby i vesty. Děkoval mi ten den ještě několikrát, kdykoli mne potkal…

Všechna jména jsou pochopitelně změněna, ale myslím, že aktéři příhod se poznají.

mowla