Putování - den jedenáctý (úterý 10. července 2001)

Vstáváme do slunce. Tentokrát bez jednoho jediného mráčku okolo. Voda v řece pomalu klesá a proto dnes budeme trávit celý den na vodě. Snídáme a děti se rychle převlékají do „gumy“ a všichni vyrážíme. Jedu na plastovým deblu a hned za první hrázkou se stíhám zavěsit do vracáku. Připadám si jako autobus na vodě, ale protože mám na háčku opravdu prťouse, jde to všechno samo. Náklon, přejezd na druhou stranu. UFF. Teď z druhý strany. Taky to jde. Za chvilku to mám naježděný z obou stran a vozím děti jako na kolotoči. Nasednout, zakleknout, pár nájezdů a vystoupit, další. Přiznám se, párkrát se mi prcek (občas větší než já) už moc motal do ježdění a tak to dopadlo, jak nemělo. Vždy byl problém se dostat do vracáku a ke břehu, voda byla opravdu hodně rychlá a Kyselka je daleko ;o)… Po obědě následovala krátká pauza na slehnutí jídla a hurá zpět na vodu. A autobus znovu lítal po vodě a zadarmo vozil naše děti. Po dvou hodinách jsem ruce necítil, ale zatím mi neupadly. Po večeři mám všeho tak akorát dost a zalézám do spacáku dělat bezvýznamnou bouli.

Putování – den dvanáctý (středa 11. července 2001)

Vstáváme vcelku časně, protože to „nicnedělání“ na jednom místě většině z nás už leze na mozek (pokud ho ten onen má). Večer určení jedinci připravují snídani, chleba s máslem a džemem a čaj. Snídáme a rozhodujeme o dnešním programu. Na vodu půjdeme až odpoledne, po jídle hned vyrazíme na procházku do Kyselky. Po červené značce. Přejíždíme na druhý břeh a vyrážíme hledat červenou. První povel zněl: „Tímhle směrem přímo do kopce a furt nahoru“. Takže vyrážíme. Nakonec ten kopec zdoláváme až k samému vrcholu, za reptání dětí ho scházíme i dolů. Jdeme z kopce pomalu, svah je vhodný pro kamzíky a horolezce. Spouštím se opatrně, když cítím bodnutí v oblasti prodloužených zad. A hned druhé pod koleno. Vosy. Jejich bzukot urychlil můj sestup na solidní rychlost laviny. Okolo dole čekajících dětí jsem prolétl a hnal k nejbližšímu potoku.

Další cesta po nalezené značce probíhala bez problémů do okamžiku, kdy došlo k dělení skupiny. Jedna část pokračovala se mnou v čele do Kyselky a zbytek vyrazil směrem na Skalky skřítků. Prý se máme sejít v autobuse, který nás odveze zpět na Hubertus. Vše se zdařilo a po návratu do tábor začínáme připravovat večeři (špízy). Strávil jsem u nich a okolo ohně něco přes hodinu, ale stálo to za to. Děti jsou zahlceny, některé i přehlceny. Zalézají do stanů a tráví (spí). Ale hody nekončí, jedeme z kopce, držte si ešusy. Po špízech následuje malinkatá žranice, jindy dost oblíbená hra na přejídání. Děti dojídají a všem je jasné, že dnešní den skončil.

Putování – den třináctý (čtvrtek 12. července 2001)

Hurá ze spacáku, čeká nás sváteční den. Dnes uvidíme Čochtana. Přijede se podívat, jak se nám daří a jestli nás neubývá moc rychle. Máme sebou i dvě suchozemské krysy, adepty na přijetí do vodáckého stavu. Snídáme a hned poté zařizujeme a připravujeme vše potřebné. Vše připraveno, přeplouváme proto na druhý břeh a čekáme na adepty. Ti jsou na místě a proto přichází čochtanova družina, jeho pomocníci. Zavolají a už se Čochtan hrabe od řeky. Kontrola vodáctva, křest probíhá bez zádrhelů a už je nás vodáků o další dva více. Sláva tobě. Všichni sborově skáčeme do řeky, musíme ze svých tělesných schránek umýt bahno a potravinářské barvivo. Jde to těžko, ta zelená drží jako čert. Vracíme se do tábora, osobně zvednu ze spacáku ulejváky a jdeme jezdit. Opět jezdím na plastové deblovce styl autobus. Protože ale množství lidí roste, po hodince a půl velím k odchodu. Taky se přeci nenechám umačkat. Zbytek dne trávíme válením a prvním balení, protože zítra odjíždíme domů. Škoda.

Putování – den čtrnáctý (pátek 13. července 2001)

Ze spacáků vylézáme nahonem, protože autobus s druhým během tábora vyjel nečekaně brzy a spěchají. Fofrem děláme snídani a děti zatím dobalují. Snídáme v běhu a balíme erární věci. To už ale začínáme převážet na lodích všechny věci na druhý břeh a nosit je k blízkému hotelu (místo je domluvené). Asi po hodině čekání už vidíme a slyšíme náš modromodročerný autobus. Otočit autobus, vlek a naložit lodě je otázkou chvilky. Vracíme se k hotelu, posedáváme. Proč ten autobus neodjíždí? V tom vedru se rychle odpařuje nafta a motor ne a ne chytit. Jéééé, povedlo se. Čekání na jeho návrat si krátíme procházkou do blízkého okolí. Autobus se vrací, rychle donakládáme zbytek věcí a nasedáme. Cesta tentokrát probíhá bez zádrhelů a před osmou hodinou večerní jsme v Hradci. Vyložit, roznosit a uklidit věci a tábor končí. S ním i čtrnáct dní mé dovolené.

Honza C!mr – Címoš.