Skupina vodáků z Hustopečí a Břeclavi podnikla v létě 2002 (koncem června) zajímavou a netradiční výpravu do Laponska. Přesněji zamířili do oblasti jezera INARI, ležícího v severním Finsku asi 350 kilometrů za polárním kruhem. Cílem jejich výpravy byla řeka IVALOJOKI, která se vlévá do posvátného laponského jezera INARI. To je třetí největší a druhé nejhlubší ve Finsku a je navíc pozoruhodné tím, že je v něm neuvěřitelných 3600 ostrovů. Než se sem však členové výpravy z Jižní Moravy dostali, museli překonat vzdálenost 3200 kilometrů. Nejprve dorazili do Polska a z přístavu SWINOUJSCIE se trajektem přepravili do švédského YSTADU. Pak automobily podél Botnického zálivu pokračovali až do Finska, kde u města ROVANIEMI překročili polární kruh. Na vodu se nevydali přímo na řece IVALOJOKI, ale na jejím přítoku REPOJOKI.
Reklama
Nápad na tuto expedici vznikl zhruba před rokem (konec 2001), kdy pan Zdeněk Rybníkář shlédl v televizi reportáž o řece Ivalojoki. Popisovaná panenská příroda a řeka plná ryb byla srovnávána s obdobnými na Aljašce. Smyslem expedice bylo poznání nedotknutelné přírody. Jeli bez jakéhokoliv spoléhání na cizí pomoc i bez jakýchkoliv civilizačních vymožeností. Vše si vezli sebou v lodích. Největším problémem měli být komáři, na které upozorňují veškeré dostupné materiály o Laponsku. Proto se na ně vodáci připravili pečlivě. První dny jeli v kloboucích se speciálními moskytiérami a používali pravidelně osvědčený repelent, který spolehlivě zabírá na naše komáry. Za celou dobu však potkali jen minimum komárů, a proto speciální výbavu proti ním brzy odložili. Po vodě ujeli na nafukovacích lodích během 5 dnů celkem 110 kilometrů. Dvě posádky absolvovaly řeku na nafukovací trekingové kánoi Orinoko a Zdeněk Rybníkář vyzkoušel prototyp expedičního kajaku, který si na této výpravě odbyl svoji premiéru.
První tři dny proplouvali opravdu panenskou, nedotčenou přírodou a nepotkali vůbec nikoho. Byla to naprostá divočina bez lidí a to bylo přesně to, kvůli čemu se na tuto expedici vydali. Na březích pozorovali množství zvěře. Velmi často zahlédli soby. Řeka byla plná ryb a takřka denně ulovili nějakou štiku. Přesto že se na lovení ryb nespoléhali a vezli si jídlo sebou, ulovené ryby nakonec tvořily devadesát procent jejich jídelníčku. Nevezli ani žádnou vodu. Pili přímo z řeky vodu, která byla díky rašelině nazlátlá až mírně červená.
Na březích občas zahlédli tábořiště, která dokazovala, že tudy již někdo projel. Většinou však již byla velmi zarostlá. Jsou tam však i udržované chaty nebo spíše sruby. Ty jsou zcela otevřené, přístupné komukoli a každý zde může zdarma přespat. Je v nich vždy připravené dřevo na topení, sekyra a někdy i propanbutanové láhve. To vše zde zajišťuje stát v rámci podpory atraktivní turistiky. Expedice nocovala dokonce i ve zlatokopeckém srubu. Stalo se tak v RITAKOSKI v tomto srubu byla také umístěna kniha, do které se zapisovali všichni, kdo zde nocovali. Naši vodáci se zde zapsali vůbec jako první zástupci České republiky.
Libor Nazarčuk
Publikováno se souhlasem Hustopečských listů, kde tento článek původně vyšel.