„Na vánoce dlouhý noce…,“ prozpěvuji si halasně do pravidelného rytmu pádlování. Já vím, že začínat 28. prosince plavbu ve dvě hodiny odpoledne, je poněkud pozdě. Ale když k tomu připočtete oběd u babičky, patnáctikilometrový přesun autem k Sedlečku u Soběslavi (kde jsme na podzim se synem skončili), nafukování lodi, její ukrytí pod most (v naději, že se nestane opožděným vánočním dárkem pro sociálně slabší spoluobčany), odvoz auta do Soběslavi a zpáteční čtyřkilometrový pochod, dojdete ke konečnému výsledku, že je čtrnáctá hodina časem docela slušným. Navíc jsem měl v plánu splout jenom pět kilometrů. Vidina uvíznutí ve tmě na zarostlém a zapadaném potoce mě trochu děsila, ale předpokládal jsem, že bych to do soumraku přece jen mohl stihnout.

Štědrej večer nastal, koledu přichystal

Štědrej večer přichystal nejen koledu, ale taky rychlé tání sněhu, který pár dní před tím štědře napadal. V pravověrných vodáckých kruzích nastal nečekaný poprask. Takový dárek od Ježíška věru čekal málokdo. Nejtvrdší jedinci vypluli už čtyřiadvacátého a ihned o tom napsali na internet, čímž méně šťastným pádlerům definitivně pokazili požitek z večerní nadílky. Jakmile začaly povolovat otěže vánoční rodinné pospolitosti, začali jsme je s menší či větší prodlevou následovat i my ostatní.

Protože jsem se s rodinou přemístil na Pelhřimovsko, bylo mi dáno řešit dilema, jestli se vydám na Hejlovku a nebo na lehce rozvodněný Černovický potok. Titulek článku: “Zmrzlý jako hejl na Hejlovce“ by zajisté nezněl špatně, ale vnitřně jsem nějak cítil, že bude fajn dotáhnout do cíle to, co jsem s dětmi na jaře začal. Náznak očekávání v očích syna jsem však tentokrát raději utnul hned na začátku. Prosincové teploty, byť se pohybovaly nad nulou, stav 107 centimetrů a čtyři kubíky vody (místo obvyklého jednoho a půl), mi nepřišly jako vhodné pro dětskou plavbu. Musel jsem mu slíbit, že ho tam vezmu příště.

Anděl se jim ukázal, do Betléma isť kázal

No, nevím jak komu se anděl ukázal, ale mně se brzy ukázal první padlý strom. Tedy ne, že bych byl příliš překvapen. Oo zkušenosti z minulých plaveb jsem čekal stav daleko horší. Na prvním kilometru jsem přetahoval jenom jednou. A jednou mi roští při průjezdu laškovně shodilo kulicha, kterého jsem si tentokrát natáhl místo přilby.

K docela pohodové plavbě v četných meandrech určitě přispěl zvýšený vodní stav. Mnohé překážky se ocitly pod vodou, další se daly obeplout. Potok se totiž lehce rozléval mimo břehy. Podmáčené louky, mechem obrostlé mohutné olše bez listí, kmeny ležící napříč korytem potoka a temně šedivá zimní obloha vytvářely zvláštní pocitový dojem pradávné krajiny, ve které snadno potkáte Mamutíka s jeho tlupou nebo loupeživého rytíře Kozlíka právě unášejícího Markétu Lazarovou …

Z ušlechtilého rozjímání jsem byl brutálně vyrušen nečekanou překážkou. V úzkém průjezdu mezi stromy se zapříčil kus nějakého plotu, z jehož planěk ve dvou řadách výhružně trčely ostré špice hřebíků. Kontakt s nimi by mému gumovému plavidlu zajisté přinesl důsledky vpravdě fatální. Loď jsem obracel téměř na místě a velmi, opravdu velmi usilovně jsem ji směroval na přistání. Nemělo být posledním. Úsek pod mostem u Zátiší (ř.k. 4,3) je zapadaný dost solidně.

Občas jsem raději využil výhody silně meandrujícího toku a zkracoval si plavbu přetáhnutím lodi po břehu v nejužším místě nějakého zataraseného oblouku. Když už mě takové radovánky přestávaly bavit a navíc se začalo čím dál více stmívat, potok se narovnal a zmohutněl. Klidný úsek předznamenal blízkost prvního z několika soběslavských jezů.

Radujme se, veselme se v tomto novém roce

Vojta Jančar v nedávném rozhovoru uvedl, že v „potokaření“ je kus recese i vzdoru, že je cestou, jak objevovat něco nepoznaného. Pod jeho slova se podepisuji. Možná bych je doplnil ještě o dimenzi svobody a romantiky, kterou dobře znali všichni ti prvorepublikoví Jackové a Billové ve svých Ztracenkách a Askalónách. Během komunistické nadvlády na ni navazovaly, byť mnohdy z donucení, další generace všech možných více či méně (i)legálních Rychlých šípů, skautů, trampů, turistů, pravých českých indiánů, zálesáků – i vodáků. Majestátní opuštěnost Skalistých hor nacházely na Brdech, velebné ticho kanadských jezer na soušské přehradě a zapovězenou divokost norských řek na Jizeře. Plavba po takových potocích, jako je Černovický, může být pro někoho pouhou otravnou nudou a pro jiného úžasným dobrodružstvím. Skřípěním zubů při přetahování stého stromu nebo vzrušující expedicí do míst, kam málokdy vkročí lidská noha. Do panenské divočiny, kterou naleznete přímo za humny.

Předpokládám, že podobné pocity dobře znal i Gustav Hejduk, který se tu kdysi dávno prodíral se svou kánoí. Když se pozorně podíváte na archivní záběry jeho plaveb, možná pocítíte úctu před výkony průkopníků (nejen) potočního vodáctví. Vydat se do silně zarostlého terénu s lodí, kterou vzhledem k váze museli přenášet čtyři plavci, určitě vyžadovalo značné nadšení. Přidá se zvědavost: jak to jenom mohli „logisticky“ zvládnout přemístit vlakem ta mohutná – krásná - monstra na nějaký potok právě v ten jediný správný čas, kdy na něm během jarního tání či dešťů teče voda? Co to vlastně bylo za člověka, čím se živil, když si mohl dovolit za jeden rok na vodě splout tři tisíce kilometrů? Možná se časem dočkáme seriózního badatelského zodpovězení podobných otázek. Nebo se z Gustava Hejduka stane mýtická postava vodáckého pantheonu. Bájný hrdina příběhů vyprávěných u skomírajících ohňů posledních sedmi romantiků. Nebo v internetových diskuzích.

„Ženo, jedu domů. Má duše nalezla pokoj!“ zvěstoval jsem manželce radostnou novinu mobilem ze Soběslavi.

Aspoň do příštího tání.

Václav