„Černovický potok pramení západně od obce Lidmaň na Pelhřimovsku v nadmořské výšce 638 m“ (konstatuje chytrá encyklopedie). Od nedalekých Černovic dostal své jméno. Kdysi měly přízvisko „u Tábora“, ale ve skutečnosti jsou od něj asi 20 kilometrů daleko, na pomezí Vysočiny a jižních Čech. Podle průvodce bývá Černovický potok sjízdný klasicky „hezky-česky“ jenom zjara nebo po deštích, kilometráž začíná od malé vesnice jménem Budislav. Cestou napájí celou řadou rybníků s krásnými poetickými názvy – Chobot, Zmrhal… V Soběslavi se vlévá do Lužnice.

Na internetu jsem našel opakované zmínky o tom, že Černovický potok lze splout už ze samotných Černovic. Tento blud zásadně zpochybňuji! Skrze zapadané a zarostlé koryto šíře dvou metrů (maximálně) by se průměrný vodácký jedinec prodral leda tak v nějakém tanku či alespoň v kocábce s instalovanou motorovou pilou na přídi. Ale jako vždy v dějinách i zde nalezneme jednu slavnou výjimku! Jmenuje se – Gustav Hejduk!

Kdo zná toho pána, ať zvedne ruku! No, nehlaste se všichni… Tak nikdo? Ááá, přeci se jeden našel, žák Jančar, nu, chlapče, máš slovo: „Přiznám se, jak vznikl můj vztah k potokům. U nás v Kotvě býval dobrej archiv (trochu ho zničila voda v roce 2002) a mimo mnoha jiných relikvií tam byly kilometrové karty nestorů z první pádlovací republiky. Nejpestřejší kartu měl Gustav Hejduk, v podstatě najezdil ročně i 3000 km na vodě a zkoumal systematicky potok po potoku… Takže z těch Černovic to bude druhosjezd po Gustavovi … A to posílal lodě drahou! Měl to vymakaný, by neztrácel čas, tak měl asi 4 lodě, každou na nějakým nádraží. V sobotu vyrazil vlakem třeba do Sušice, kde měl loď a sjel do neděle večer kus Otavy, dejme tomu do Písku a hned poslal loď vlakem třeba na Černovickej potok (od nádraží to vozil na kolečkách). Loď tam za dva tři týdny byla. Mezitím další sobotu dojel do Blatné, protože měl další loď tam na nádraží a sjel kus Lomnice, a tak pořád dokola...Jezdil na krásný žebrovce, měl jedno pádlo náhradní a hák na dlouhý tyči. V zarostlejch místech vrazil hák do roští, zatáhl a projel.... Gustav Hejduk byl kapacita … Když vařil večer grog (a to bývalo skoro vždy a na ohni) a někdo za ním přišel s citrónem, tak mu odvětil: „Běž do hajzlu s těma vitamínama!“, ani moc vody tam nedával v podstatě rum s vodou a cukrem.“ Výborně žáku, píši ti za jedna a vy ostatní si z něj vezměte příklad. Konec hodiny!

Doplnit základní vzdělání a získat další informace o tomto polozapomenutém českém velikánovi můžete v unikátním televizním cyklu „Hledání ztraceného času“ – díly „S pádlem a kamerou“. Právě v prvním z nich je zaznamenáno m.j. také splutí Černovického potoka, které Gustav Hejduk uskutečnil už někdy ve třicátých letech minulého století společně se svojí kumpánií.

A když mohl Gustav, mohu přece i já! Rozhodl jsem se vydat po jeho stopách… Šestiletý syn: „Ty jedeš v sobotu na vodu? Jedu s tebou!“
Tříletý syn: „Já chci taky na vodu! Chci a chci na vodůůůůů!“
Původně jsem myslel, že děti na dopoledne „odložím“ k babičce. Ale co – na březen bylo krásné teplo. A kdyby v potoce nebyla voda, měl jsem v plánu tlačit robátka v lodi nebo vylézt někde na silnici a počkat na jejich matku, až se bude vracet od kosmetičky.

Zahájení plavby již z Černovic jsem na rozdíl od Gustava nekompromisně zavrhl z důvodů výše popsaných. Pod hrází Zámeckého rybníka v Budislavi, odkud začíná kilometráž, teklo zregulovaným korytem celkem dost vody.

Relativně dost. Brzy došlo na tlačení plavidla s nadšeně hýkajícími potomky na palubě. Mělčiny naštěstí skončily v okamžiku, kdy se potok navrátil k přírodní podobě. Jakmile v tůňkách přibylo vody, zjevil se odkudsi z pekelných hlubin strašlivý nepřítel všech pravověrných potočních jezdců – padlý strom a hned za ním druhý. V lenivém proudu nebyl problém zastavit, vyházet na břeh potomky a přetáhnout loď. Nikam jsme nespěchali, sluníčko svítilo jako o závod, děti se bavily a já koneckonců také. Někdy prostě není třeba sjíždět wéwé osm na to, aby byl člověk spokojený…

Potok se po krátkém meandrování napřímil, prohloubil a zúžil asi na tři metry, takže připomínal vybagrovanou strouhu trochu obrostlou slehlým rákosím téměř bez stromů. Z vedlejší silnice na nás musel být zajímavý pohled. Předpokládám, že to vypadalo, jako když plujeme přímo po poli.

U dalšího nedobrovolného přetahování došlo k dramatickému vyvrcholení celé plavby. Pokud si někdo myslí, že na podobných tocích nehrozí žádný adrenalin, těžce se plete. Ležérně jsem hodil loď zpátky na vodu a obrátil se na syny. Plavidlo se taktéž ležérně, avšak s překvapivou razancí samovolně odrazilo od našeho břehu. Než jsem po něm hrábl pádlem, začalo být unášeno mírným proudem (kdo by, doprčic, čekal, že tu nějaký je?) až k břehu protějšímu, jenž byl od nás asi pět metrů vzdálen. Vyloučiv varianty přeskoku a přeplavání – jsem se zcela logicky dostal k přeběhnutí po padlém stromě. Jeden syn srdceryvně plakal, druhý se bleskurychle chopil foťáku, aby zlomyslně dokumentoval záchrannou akci. Zkrátím to - na konci úžícího se kmene jsem samozřejmě jednou nohou až po rozkrok zahučel do směsi vody, naplaveného rákosí a smrdutého bahna. Ale plavidlo jsem zdárně dostihl.

V okamžiku, kdy okolí konečně začalo nabírat trochu romantickou podobu, což značí, že se na břehu objevil náznak smrkového lesa, uviděli jsme před sebou volnou hladinu velikého rybníka.

Jsou tu v Tučapech vlastně dva vedle sebe, Malý pokoj a Pokoj. Teď přemýšlím, jestli se tu jedná o prostorové či emoční souvislosti…. Není ta čeština hezká? V pokoji jsme tedy přistáli na břehu toho většího Pokoje. Dole pod velkým přepadem jeho hráze teklo vody evidentně dost, dokonce s náznakem bystřejšího proudu na začátku.

Tip na příští pokračování (proto je v názvu ta jednička). Přichozího manželského páru jsme se zeptali, jak se dostaneme na hlavní silnici skrze ploty a zahrady.

„To jste přišli pěšky? Odkud?“
„Ne, my jsme přijeli na lodi.“

Děsně rád tuhle větu říkám tam, kde to nikdo nečeká. Možná to Gustav prožíval podobně, kdo ví… Doma jsem zjistil, že jsme na naší barace za hodinu spluli celé 2 (slovy: dva) kilometry. No, neofrňujte se, užili jsme si je ...Za stavu 60 čísel a 0,8 kubíku na vodočtu v Tučapech.

Speciální poděkování: Vojtovi Jančarovi za poskytnuté informace a nadšení, s nímž šíří slávu a věhlas Gustava Hejduka! Jednou bude zajisté horkým kandidátem na jeho řád.

Václav