aneb Na podzim sklidíš, co na jaře jsi zasil

Auto zůstalo u mostu na výstupním místě a já jsem se vracel zpátky na začátek. Šlapal jsem tak usilovně, až se mému novému bicyklu snad kouřilo od pneumatik. Zanechat opuštěné sedmileté robě jenom s nafukovací lodí uprostřed luk a lesů na břehu rybníka s podivným názvem Zmrhal je z rodičovského hlediska čin poněkud diskutabilní. Nezastírám, že se mi ulevilo, když mě syn s radostným máváním už zdaleka vítal.

Obřadně jsem mu potřásl pravicí: „Gratuluju, právě jsi složil bobříka odvahy.“
Sám pro sebe jsem si doplnil:„A já koneckonců taky.“

Ale nic jiného nám stejně nezbývalo. Když jsem synovi oznámil svůj úmysl splout další úsek Černovického potoka a navázat tím na naše jarní dobrodružství, zaváhal asi na vteřinu.

„Jedu s tebou!“pravil pak rozhodně.
Na jedné straně se mi tím poněkud komplikovala situace (bylo jasné, že syn prostě bude muset výše zmíněného bobříka složit a někde sám počkat), na druhé straně se moje hruď nadmula otcovskou pýchou, která, jak známo, u mužů ve vztahu vůči dětem způsobuje zatmění mozku a spolehlivě potlačuje veškeré pochybnosti. Mamince jsme toho raději moc neřekli.

Malý rybník Zmrhal je jedním z několika, které Černovický potok na své cestě do Lužnice napájí. Úsek pod ním zachytili na konci třicátých let minulého století na svoji kameru Gustav Hejduk a jeho druh Lubomír Nedbal (viz. Hledání ztraceného času). Ve filmu vypadal docela hezky a romanticky. Naplánoval jsem čtyři kilometry plavby. Tak na hodinu, no dobře, s rezervou na hodinu a půl.

Potok vytéká z rybníka přes malou skalnatou kaskádu. Nechtělo se mi riskovat koupel hned na začátku a proto jsme spořádaně začali v malé tůňce o kus níže. Se špicí lodi natočenou pěkně po proudu, potok zde měl šíři asi tří metrů. Během chvíle jsme zadrhli o kameny. Vlezl jsem do vody a odstrčil nás. Zanedlouho nám cestu přehradil padlý kmen. Zase jsem vlezl do vody a protlačil syna i s lodí skrze větve. Spodní lem mých slušivých šortek se zatím jenom nepatrně namočil. Zatím nepatrně. Za další zatáčkou nás vítal – hádejte kdo? A ještě jednou repete! Moje průkopnické nadšení začalo rychle nabírat sestupnou tendenci. Na sto metrech tři stromy napříč korytem, roští a kopřivy na břehu. To je síla!

„Hele, Tadeáši, asi se vrátíme, vypadá to bledě, “začal jsem zbaběle troubit na ústup.
Projevil se však jako opravdový nástupce velkého Gustava a nekompromisně trval na pokračování plavby. Nu, ještě že ty děti máme, aby nás podpořily ve chvílích mužné slabosti…. Kromě toho se před námi objevil volný a širší úsek v jehličnatém lese s krásnými hřiby rostoucími přímo ze břehu. Na podobném potoce mají oku libá místa většinou jeden jediný cíl - ukolébat vás klamnou nadějí, že všechny pekelné strasti už skončily. Následné prozření bývá kruté! Po pár desítkách metrů vytvořilo naplavené větvoví jakousi mohutnou bobří hráz, za níž se potok rozděloval do několika ramen. Voda mi tentokrát sahala téměř až po pás. Chvílemi jsem brodil a klopýtal přes podvodní překážky, chvílemi jsem táhl loď i s potomkem po břehu. Následoval (samozřejmě krátký) dobře splavný romantický úsek, za nímž se potok zase záhadně rozdělil, přičemž každá jeho větev byla důkladně zatarasena roštím a stromy. Potom nízká lávka a úzké koryto hustě zarostlé vrbovým houštím, kterým jsme kupodivu při břehu nějak propluli. O nějaký metr dále jsme ale beznadějně uvízli tak, že opět nezbylo nic jiného, než vlézt do vody, nadzvedávat větve a protlačovat skrze ně naše plavidlo.

V duchu hesla našich indiánských bratří „Když neexistuje čas, není proč spěchat!“ jsem už dávno vymazal veškeré myšlenky na nějakou časovou rezervu. Nicméně - probíjeli jsme se kupředu, pomalu, těžce, ale přece. Sem tam jsem se rozhlédl a zkoušel porovnávat obrazy, které jsem si pamatoval z Hejdukova filmu, s těmi okolo nás. Tahle lávka vypadá jako ta, pod kterou se krčila posádka Nedbalovy žebrovky, možná právě tady vykoukla ta rozesmátá holka z vrbiček, když se jimi její „kéňa“ těžce prodrala (pravděpodobně za pomoci pověstného Gustavova přitahovacího háku). U kamenných chalup na břehu se zastavil čas, takové je určitě viděli tenkrát před téměř osmdesáti roky.

Podobným vzletným myšlenkám jsem se mohl věnovat také proto, že počínaje vesnicí s hezkým jménem Dobrá Voda začala být voda opravdu docela dobrá. Konečně zmizely ty pitomé padlé stromy a všelijaké zátarasy a potok se rozšířil asi na pět, šest metrů. Plavba se tím nestala nudnou, naopak. Sem tam se objevily peřejky, v jednom místě na malém terénním zlomu vytvořila voda pěkně svižnou přírodní šlajsnu kolem travnatého ostrůvku. O kus níže po proudu syna málem skalpovala nějaká šňůra, kterou měli domorodci šikmo přes celý potok připevněné čerpadlo. S bolestivým skučením si potom držel zarudlé ucho a lovil čepici z vody.

Jako náplast na jeho bolístku jsme ale mohli bez problémů splout dva malé stupně. Prostě jsme si do sytosti užívali potočního vodáctví, které má své největší kouzlo v tom, že člověk nikdy moc neví, co v nejbližších okamžicích čeká. Jestli šumí stromy nebo pořádná peřej, jestli náhodou nebude třeba na místě zastavit a točit loď před nějakou překážkou....

Na výstupním místě se mi ani nechtělo z vody. Když jsme se zase vrátili do našeho bělošského prožívání času, zjistil jsem, že nám ty čtyři kilometry plavby zabraly celé tři hodiny. Bohaté tři hodiny! Možná si budete ťukat na čelo, ale sám pro sebe hodnotím tuhle plavbu jako jednu z nejlepších letošní vodácké sezóny. Sám veliký Gustav ví proč...

Strohé technické informace:
Splouvali jsme 15.září 2012 za stavu 75 cm a 1,75 kubíků na vodočtu v Tučapech. Uvedený průtok bohatě stačí. Za vyšších vodních stavů bych se obával zátarasů a padlých kmenů, které mohou být nebezpečné (viz komentář kolegy v seznamu potoků a řek). Dva kilometry pod rybníkem Zmrhal jsou určeny nadšencům, kteří „to mají rádi trochu tvrdší“, což z vodáckého hlediska znamená, že si užijí všech slastí popsaných v článku. Od Dobré Vody je koryto čisté a vhodné pro otevřené lodě (minimálně k mostu nedaleko Sedlečka u Soběslavi, kde jsme končili).

Václav