Motto: Někdy v půlce července mě v jednom tábořišti na přeplněné Vltavě probudil kolem třetí hodiny ráno řev ožralých vodáků. Když jsem naštvaně zjistil, že znovu neusnu, vyškrábal jsem se ven ze stanu na cigáro. Jak jsem si tak protahoval otlačená záda, hleděl do tmy a poslouchal to povykování, uvědomil jsem si, že mě to na tý vodě nějak přestává bavit. Že je tady na můj vkus moc lidí na malém prostoru, že už ani ty peřeje a jezy nejsou to, co před rokem, a že už je to trochu nuda. Se vzrůstající úzkostí jsem si vzpomněl na slova mého švagra : „Já už si svoje odjezdil“. Co když je tohle počátek nezvratného procesu, který se u každého jednou dostaví? Co když to nadšení, se kterým jsem během posledních let sjížděl všechny možné řeky a potoky, prostě jednou muselo opadnout? Jenže - co místo toho? Típnul jsem cigáro, otázky nechal bez odpovědi a šel spát.

Asi před měsícem se nám ozval Tomáš, co má za manželku Marcelu, která studovala s mojí ženou, že plánují výlet do Rakous na vodu a do hor. Dlouho jsme zvažovali, jestli šetřit peníze na dokončení rozestavěného baráku, nebo jet s nimi a splnit si tak jeden sen (ehm…asi tedy hlavně můj sen). Nakonec zvítězila ta hezčí varianta a tak uháníme na jih - směr Kájov u Krumlova, kde Tomáš s Marcelou bydlí. Při půjčování neoprenů a dalších nezbytných propriet v Budějovicích zjišťuji, že to pro ženu není zdaleka jednoduchý proces a roli hrají i jiná kritéria, než je nosnost vesty. Večer mi manželka kolabuje na nějakou žaludeční příšernost, co mě skolila už pár dní před tím. A tak nevím, jestli to celé nebude výlet do Kájova a zpět. Ráno moudřejší večera.

Moje milovaná byla druhého dne značně pobledlá, ale rozhodnutá jet. A tak kolem poledního stojíme u Teichlu, který vybral hlavní organizátor Tomáš na rozjezd. Nemá moc vody a tak nasedáme až pod ústím nějakého potoka, který stav trochu vylepšuje. Zatímco nafukujeme Pálavy, odjíždí Tomáš s autem do cíle plavby a zpátky se vrací asi po hodině na svém omšelém favoritu, u kterého mu jde převod pouze na druhé kolečko a nefungují brzdy. Tohle pak absolvoval při každé plavbě. Brzy jsme ho, pro jeho nezdolnost, překřtili na „Ajron mena“.

Řeka svižně teče, sem tam má trošku vetší peřejky a pod nimi tišinu. Žádné drama, jedeme bez neoprenů, jen ve vestách a přilbách. Krásné okolí, skály až k vodě, takhle nějak si představuju řeku, co na ní Rychlé šípy sváděli tuhé boje s družinou Potápníků – neříkejte, že tu story neznáte, jako ti nevzdělanci, co tam byli se mnou. Každopádně v Čechách by na takovéhle vodě bylo narváno a tady jsme sami. Pohoda!

Manželka je dle svých slov stále ještě v tělesném deliriu. To ji přechází, když se nám podaří uvíznout na nějakém kmeni a nebezpečný náklon vyrovnat tak, že háček (hádejte kdo ?) spadne do ledové vody. Delší chvíli pak jedeme mlčky, respektive já vzadu přes šum vody (raději) nic neslyším. První a poslední nedobrovolné koupání, paradoxně na nejlehčí řece.

Vody opravdu není moc, celou cestu občas dřeme šutry na mělčinách, a tak jediný jez a kousek řeky pod ním musíme přenášet. Vtom se k nám rázně blíží chlápek ve vysokých holínkách. Ano, pověstný duch Teichlu, šílený rybář, který mává nějakým do slovenštiny přeloženým papírem a výhružně nás odrazuje od další plavby (více viz komentáře na raft.cz). Což ignorujeme a tak se slovy o policii odjíždí. No, nekonalo se nic.

V podvečer se přemísťujeme o dalších 180 kiláků do kempu v Tamswegu. Je relativně levný – asi 150 kaček na osobu -, čistý, klidný a tichý. Ani ti opilci, co v noci vratkým krokem přicházeli z nějakých pivních slavností, si nedovolili rušit.

Tomáš se vrátil ze svého cyklistického výletu a sděloval, že dneska by si vzal neopren. Ten Taurach, co teče vedle kempu, na to moc nevypadá. Takové peřejky a navíc je teplo, no ale když to říká tak přesvědčivě … Mur, do kterého vplouváme po přenesení jednoho jezu, je taky docela pohodový, tak se necháváme unášet proudem a následně si sundáváme přilby a uvolňujeme vesty. „Tomáš to s tou gumou nějak neodhadnul, je v ní pěknej hic.“ Zrovna, když se chystám vyprávět mé ženě žertovnou příhodu o skupině vodáků, co si na raftech sundali přilby a vesty, a pak se nečekaně přitopili v peřejích, zaregistrujeme, že si na prvním člunu výzbroj urychleně oblékají. A pak nějaké vlnění vpředu. Takže se též rychle oblékáme a brzy vjíždíme do vln. Do VLN! Nahoru, dolu, jako na moři, doprčic, hlavně držet přímej směr, to je maso! Moje manželka mě při první vylévací zastávce požádala, ať při vjezdu do větších vln neříkám slovo: „K …a“, že je pak nervózní. Vzhledem k tomu, že je asi počtvrté na vodě se jí moc nedivím, já jsem krapet nervózní taky. Postupně si ale čím dál víc zvykáme, užíváme si houpání a narůstá nám sebevědomí. Když se řeka zklidní na úroveň peřejí, které by na české řece byly hodnoceny jako slušné, hovoříme posměšně o voleji. On ten hlavní fígl tady je držet loď zpříma ve vlnách a správně se naklánět při výjezdech do proudu. Velkých šutrů je minimálně. Časté vylévání u Pálav je samozřejmě nezbytné.

Výraznějším zpestřením jsou dva větší přírodní stupně. Ten první byl pěkně popsán v loňském článku o rakouských řekách. Druhý nás trochu nečekaně překvapil o pár kiláků níž. U obou se musí traverzovat zprava doleva a vyhnout se balvanům, což se nám úspěšně – moje žena tvrdila, že pouhou náhodou – podařilo. Trocha adrenalinu, ale vše bylo poměrně krátké s tišinou dole. Poslední větší peřeji, co na ní trénují místní slalomáři, je už zdálky dobře viditelná a sjízdná. Tam jsme skončili. Asi 25 kiláků plavby (WW I – II, ty stupně odhaduju na trojkový) bylo až dost. I krásná scenérie vysokých hor okolo řeky ke konci nějak ztrácela své kouzlo. Mimochodem, dovedete si u nás představit loděnici narvanou kajakama a zamčenou jen visacím zámkem? A nebo to, že celý den necháte sušit neopreny v kempu na šňůře bez dozoru? Večer jsme se přemístili do kempu ve Flattachu. Je přímo vedle Mollu, což je náš další cíl.

Změna. Výlet do hor. Tisíc metrů převýšení. Večer si říkám, že bych pomalu potřeboval odpočinkovej den. Ten se rozhodla udělat si má žena. Zítra tudíž pojedu horní tok Mollu na Tomášově kajaku. Původně jsem si myslel, že na něm budu trénovat někde u kempu, seděl jsem v něm jednou v životě a to ještě v bazénu. Ale Tomáš prohlásil, že mám ideální příležitost se na něm naučit přímo na řece. Kde taky jinde, že ? Po vyndání všech opěrek se do něj kupodivu vejdu. Prý je to Diablo, hodné a odpouští chyby. Tak uvidíme.

Přiospale sedím v autě a trochu s nechutí sleduji narůstající vzdálenost. Dneska to na odpočinkový den moc nevypadá. Konečně je vybráno to správné místo pro start. Asi 30 kiláků nad kempem, jak vyplynulo při rekapitulaci plavby večer. S jednou přehradou, co se musí přepádlovat a přenést, abychom se mohli vrátit zpátky do tábořiště a Tomáš pak na kole pro auto.

Moje ospalost mizí, když zjišťujeme, že jsme zapomněli přilby, a že tudíž pojedeme bez nich. Na klidu mi to po nasoukání do kajaku moc nepřidává. Ani ty první větší peřejky, kterými plavba začíná. „V klidu Václave, to zvládneš, to jsou jen takový vlnky,“ nebo tak nějak děl náš nezdolný vůdce. Pod druhou peřejí stavím, dejchám a dejchám. Mám pocit, že krotím divokého koně. Divokého Diabla. Postupně se s ním jakž takž sbližuji, ač si hlavně ve vlnách vypomáhám tím, že používám především levou stranu pádla ala kánoe. Zvyk je železná košile. I přesto mám do krve ohoblovanou kůži mezi palcem a ukazovákem pravé ruky až doteďka, ty kajakáři tam asi musejí mít mozol. Nicméně se po nějaké době dokážu chvílemi kochat výhledem na horské štíty, co jsme se k nim včera tak těžce škrábali. Pod přehradou ani špetka vody, takže přetahujeme lodě po různých pastvinách asi kilometr. V neoprenech. Já bos, protože jsem s tím nepočítal a boty mám v kempu. Konečně zase voda, totálně klidný volej, doufám, že to takhle bude až do konce, už toho mám zase plný kecky. Podvečerem chutě uháním vpřed neb mi už odpoledne došly cigarety a další jsou ve stanu.

Náhle můj zrak vidí jakési bělání zpěněné vody. Se stupňující se nedůvěrou vylézám z lodi a vydávám se na krátkou obhlídku. Do řeky se z boku řítí značně rychlý a studený tok a vytváří tak peřeje. Později jsme zjistili, že se až na tomhle místě vrací v plné síle voda z elektrárny. „Ach Bože, já už nechci. No, naštěstí to vypadá krátce, snad to půjde,“ vedu sebepřesvědčující monolog. „Tak se na mě za tou zatáčkou ohlídněte, jestli jsem O.K.,“ říkám Tomášovi s Marcelou a rezignovaně se pouštím za nimi. Neohlídli. Za zatáčkou začaly vlny. Větší než včera. Aspoň metrový. Koutkem oka registruji Pálavu před sebou, jak na nich skáče nahoru a dolů, ale pak už mám plný ruce práce i já. Vystresovaně si v hlavě opakuji jedinou myšlenku: „Vole, nesmíš se cvaknout, nemáš přilbu, nesmíš se cvaknout …“ a bojuju. Jako o život. Kupodivu úspěšně. Trvá to na můj vkus dost dlouho, ale naštěstí se vlny postupně zmenšují a proud zklidňuje. A Diablo je fakt hodnej kajak.

Při vystupování svítí i našemu Ajron menovi oči. Vzrušením. „Tak co Václave, jak se ti to líbilo?“ „Tý vole ...,“ dejchám a dejchám. Když jdu pak s kajakem na rameni kempem, cejtím zvědavé pohledy lidí a připadám si, jak kdybych projel olympijskej kanál. A dost si to užívám.

Moje manželka, když jsem jí tu dlouhou peřej šel nadšeně ukázat, prohlásila, že jsme nezodpovědní pitomci a hodinu se se mnou nebavila. Možná měla pravdu.

Tentokrát začínáme přímo od kempu. Čeká nás spodní úsek Mollu, nějakých 20 kiláků, všichni na Pálavách. „Hele, Tomáši, nebudou tam nějaký velký peřeje, že ne? My se nějak necejtíme, já už začínám bejt docela mrtvolnej,“ ujišťuju se před začátkem plavby. „Hmm, mnó, hmm ... ani moc né ...,“ zní odpověď, kterou po předchozích zkušenostech beru se značnou rezervou. Ale za optání člověk nic nedá, že.

Vlny na prvních kilometrech jsou minimálně stejně tak velké, jako ty včera večer. Zase ta divoká houpačka, vylévání. U dřevěného mostu stavíme na občerstvovací pauzu. Chvilku po nás přiráží několik komerčních raftů obsazených mládeží. Ta se dle příkladu gajdů vrhá z mostu asi pět metrů dolů přímo do proudu řeky, v němž je třeba trochu zamakat, aby se člověk dostal ke břehu. Chvilku je při požírání potravin sledujeme, vypadá to zajímavě, ale že by se mi chtělo koupat v tý ledárně …. Po jejich odjezdu odchází na most se svitem v očích Ajron men a vrhá se do vody (já jistím u břehu s házečkou). Když si to nadšeně zopakuje, jdu taky. Na zábradlí chvílí váhám, no, delší chvíli, vypadalo to snazší, nakonec vypínám mozek a džampuju. Supr, v tom návalu endorfinů jsem zimu ani neucítil, rychle a úspěšně krauluju ke břehu. To Marcelu, která se po očividném vnitřním boji taky odhodlala skočit, to málem spláchlo trochu níž.

A pak … Pak už byly vlny čím dál větší a peřeje delší, ta poslední měla aspoň kilometr s hodně, hodně vysokou vodou. A mojí ženě, která v půlce plavby divoce prohlášovala: „S tím šílencem (míněn Tomáš) už nikdy nikam nepojedu!“, se najednou rozzářily oči a začala křičet nadšením při každém divokém zhoupnutí. Když se mi při jedné zastávce trochu, fakt jen trochu, klepaly ruce, velmi razantně mě zklidňovala: „Prosím tě, Václave, uklidni se, to zvládneme! Po nich nekoukej (maníci na Orinoku, kteří se ve vlnách očividně bavili), my musíme přežít.“ Kdo se v těch ženskejch má vyznat ...

Čechy. Ráno v posteli, žádné balení, žádné nafukování Pálav. Únava a trochu prázdno jako po dobrém flámu. Po setsakra dobrém flámu. Možná jsem našel jednu z odpovědí na otázky, co mě přepadly během té vltavské noci ...

Speciál thanks: Tomášovi, co to všechno perfektně zorganizoval, odřídil a na kole odjezdil, Marcele, která nám mateřsky přilepšovala ze svých zásob, a v neposlední řadě mé drahé polovici, že do toho šla se mnou v dobrém i zlém.

Václav

Pozn. redakce: jízda bez helmy na divoké vodě může být životu nebezpečná!