Do Tamswegu dorážíme po půlnoci. Zajíždíme až na konec parkoviště k řece, kde se hodláme dospat u aut. Okolo nás jsou siluety nějakých dřevěných stánků, a protože může být silná rosa, jdu na obhlídku, jestli není někde alespoň malá terasa. Hned první má čelní prostor otevřený, jen nízký plůtek, žádné dveře. Jsem uvnitř a lehám si do slámy. Jen si říkám, aby neležel na bobkách od zvířat a víc nad tím nepřemýšlím. V noci se mi špatně spí, podcenil jsem konec léta v rakouských Alpách.

Brzo ráno mě probudí reflektory auta, které zarazilo a prohlíží si nás. „A jejda, bude průšvih,“ pomyslím si, ale auto odjíždí.
Vysoukám se ze spacáku a obhlížím, kde to vlastně spím.
„Tý jo, já spím v jesličkách,“ a hned mě napadají konspirační teorie.
To auto určitě zavolalo na náboženské orgány města a za znesvěcení se mnou bude exemplární proces s upálením na konci. Okolo nás jsou prodejní stánky s ještě zachovalou vánoční výzdobou a k tomu ty jesličky.

Náboženská policie naštěstí nedorazila, ale ostatním jsem zařídil humorné ráno. Sám jsem nevyspalý, jak jsem celou noc přijímal kosmické záření a u toho se prostě nedá spát. Na druhou stranu, kolik lidí na světě spalo v jesličkách? Se mnou vím už jen o jednom.

Po převozu aut se konečně ocitáme na vodě. Začíná se dělat teplo a my máme před sebou delší trasu. Chceme dojet až do St. Ruprecht, což je přes 25 km pádlování na vodě WW I – III. Hned prvních pár km je pohodových v podstatě bez peřejí, ale vhodných na rozpádlování. Za dřevěnou lávkou začíná řeka nabírat spád. Jsme na začátku Madlingské peřeje, kdy jedeme v kontinuální WW I-II, občas do WW III.

Proud se uklidní až před stupněm, který po prohlédnutí jedeme středem. Za ním hned za prudkou zatáčkou pak následuje nejobtížnější část, kdy se tvoří dlouhý válec a musí se objet vlevo podél skály. Pokud by se to nepovedlo, následuje pěkný bazén, kde by se plaváčkové dali dobře odchytit.

I dále řeka teče v peřejích WW II+ a občas se vyskytne zajímavé místečko, např. za mostem u Kendlbruck. Vše je ale relativně přehledné a bezpečné. Nikde žádné válce přes celou řeku nebo nebezpečné jezy. Vlastně nejsou žádné jezy, jen neustále pěkně proudící řeka.

Zajíždím do vracáku u vysoké skály a dívám se na modrou cedulku umístěnou kousek nad vodou. Tu museli přidělat jen z vody, jinak se k ní nedá dostat. Jestli jsem to dobře pochopil, informuje o uzemní hranici Schwarzenberského knížectví, i když dle mapy je zde hranice Salzburska a Štýrska.

Za mostem v Predlitz je ještě jedna zajímavější peřej, ale pak se už začíná tok pomalu zklidňovat. Ubývají větší peřeje a obtížnost je jen okolo WW II. Mezi mosty ve Stadl je dobře sjízdný stupeň a za ním se charakter začíná měnit. Díky nižšímu stavu se voda na některých místech slévá do úzkého průjezdu uzavřeného mezi štěrkové valouny po stranách. Zde se dělají pěkné a táhlé peřeje.

Dojíždíme až k lávce u St. Rupercht, před níž je slalomová dráha. Jsou zde velké kameny roztroušené porůznu v řece, ale nic extra náročného. Parádní úsek na trénování. Vystupujeme hned pod lávkou, ale kousek dál je pak výlez o něco snazší. K lávce se dá přijet autem, jen na parkování to zde není. Je nutné zůstat stát v obci, a pak si jen sjet dolů pro lodě. Je zde i dřevěná bouda místních slalomářů i s výsledky z posledních závodů. Je zajímavé, kolik českých jmen na rakouských závodech je.

Mur je opravdu velmi pěkný. Ujeli jsme celkem 25 km za 2 hod 40 minut a to i s jednou pauzou na protáhnutí. Vody bylo docela dost, nikde jsme neměli problém. Teklo nám Kendlbruck 25 m³/s a úsek by snesl i nižší vodní stav. Pokud byste si to chtěli zkrátit, není nutné dojíždět až na slalomku, ale končit o něco výše u Stadl.

Petr