Řeka Coghinas protéká severozápadem Sardinie. Pramení v horách ve vnitrozemí severní části ostrova a na své pouti provincií Sassari k moři urazí 116 km. Na řece byly vybudovány dvě přehrady – větší Lago del Coghinas a níže po proudu menší Lago di Casteldoria. Tohle vše jsem zjistil díky strejdovi Gůglů, když jsem pro dovolenou hledal nějakou jinou aktivitu než povalování na pláži.

A asi 1,5 km pod hrází té druhé přehrady jsou lázně Casteldoria/Terme di Casteldoria s horkými prameny, nasedačka našeho 15km putování po Coghinas. Lázně prý ještě loňský rok fungovaly, dnes je jejich nevzhledná budova zavřená a opuštěná a jsou mimo provoz.

Nicméně je stále možné se v řece vykoupat v jakoukoliv roční dobu, protože pramen má údajně teplotu kolem 50oC a výrazně zvyšuje teplotu vody v řece. Ryby se tu asi chytají již vařené ;o) Na místo srazu to máme trochu z ruky, hlavně takhle po ránu, ale majitel půjčovny pro nás ochotně zajede až k hotelu a vyrážíme na místo startu. Řeka tu tvoří bazén, do kterého ústí dva horké prameny. Pod ním se zužuje na nějakých 5 m a mírně zrychluje. Ještě než se, na radu půjčovníka, pustíme po proudu, pádlujeme asi 200 m opačným směrem, za ohyb řeky a prohlížíme si konec skalnatého kaňonu, kterým řeka od Lago di Casteldoria přitéká.

Už 9. století tu řeku sleduje věž hradu, a aby se to nepletlo, hrad se jmenuje Casteldoria (jo, významný janovský rod Doriů vládl na ostrově dlouho, takže na jejich dědictví tu narazíme na každém rohu). Pak už otáčíme po proudu a hurá k moři. Ještě se zastavíme u obou horkých pramenů – první je na pravém břehu u písčité pláže a je zbudovaný z armatur, druhý na levém břehu o něco níže po proudu prostě vytéká ze stráně.

Zkusíme si sáhnout do řeky těsně u ústí pramene, ale ruku ve sotva udržíme. Voda je navíc silně cítit – tipujeme to na síru, ale později se dočítám, že voda je bohatá na chlór, jód a brom.

A teď už vzhůru dolů. Rozjíždíme se do první peřejky, leč ouha, voda sice teče, ale je jí sotva po kotníky, takže ven z lodi a těch 20 m přešlapeme. Přesně jak říkal majitel půjčovny, podobných míst musíme na první půlce trasy překonat tak pět šest. Tento úsek je v užších místech hodně zarostlý, skoro si připadám jak v meandrech Ploučnice, ale vždy po pár desítkách metrů se koryto rozšíří až na 15 m a řeka skoro neteče.

Na březích hodně stromů, místy neprostupné rákosí a jiná zeleň. Rákos dosahuje tak 3-4 m výšky. Zastavit skoro není kde, sem tam nějaké prošlapané místo na břehu nejspíše od rybářů. Řeka tu, asi kvůli současnému malému průtoku, není nejčistší, takže ani neláká ke koupání. Tento první úsek řeky k silničnímu mostu, po kterém vede silnice SP90, zvládáme za dvě hodiny. U mostu je druhé nástupní místo, kam půjčovna vozí lodě. K moři nám chybí asi 8 km. Odtud už nejsou žádné peřejky ani rychlejší proud, řeka se rozšiřuje a stává silně volejnatou.

Hory jsme už nechali daleko za sebou a úsek k moři vede pobřežní rovinou. Tomu odpovídá i rychlost proudu limitně se blížící nule. Zato se na březích objevuje dost písčitých plážiček, které ale více než vodáci využívají místní stáda krav. Bohužel tu nechávají i dost navštívenek, takže ani zde se moc přistávat nechce.

Jinak na březích převažují křoviny a rákosí, vysoké stromy tu už moc nepotkáme. Závěrečné dva kilometry za poslední „prudkou levou“ už mám pocit, že pádlujeme do kopce.

Coghinas tu teče na jihozápad souběžně s mořem. Rozšířila se až na takových 50m a za vysokým břehem, na kterém se rozkládá hotelový resort, už tušíme moře. Pak domy na pravém břehu zmizí, za chvíli už není ani zelený porost, jen písečná duna. Marně hledáme vjezd do moře – hladina je tak nízko, že řeka končí slepým ramenem, ze kterého se voda do moře přes písečný práh nedostane – proto ten ukrutný volej. K moři musíme po svých.

Později nám majitel půjčovny říká, že hladina je extrémně nízko. Velká škoda, na vplutí do moře jsme se těšili. Tak aspoň koupel v moři poté, co jsme dunu překonali pěšky. Vlny si s námi pěkně pohrály, a pak už míříme zpět přes řeku na základnu v kempu La Foce nedaleko městečka Valledoria. Po 4,5 hodinách plavby vracíme loď a jsme překvapeni servisem pro zákazníky – paní domu nám hned přinese něco na zub i k pití, a když se převlékneme, tak nám dokonce nabízejí odvoz zpět k hotelu, když nám místní bus těsně ujel. S radostí přijímáme, protože šlapat 6 km pěšky v tropickém vedru se nám opravdu nechce.

Celkově klidná ZW. Počasí nám vyšlo náramně. Po pětačtyřicetistupňových teplotách předchozích dnů, kdy ve Středomoří řádily vlny veder Kerberos a Charón, přišly konečně mraky a ochlazení a těch 28-30 stupňů už se dalo snést v pohodě.

Stav vody jsem nikde nenašel, ale úsek bude díky přehradě splavný nejspíš celoročně. Jen jsme asi „vychytali“ minimum. V deštivém květnu a červnu byla prý hladina o cca 1 m výše. Půjčovna naprosto v pohodě, co jsme s ochotným a vstřícným majitelem domluvili, to platilo. Zajímavá akce a pro mne vítaná změna tradičního pojetí dovolené u moře ;o)

Honza Dvořák