To bylo tak: na východ od nás, za branami Jihočeského kraje, tekly mraky vody. Jihlávka měla dva metry, Oslávka měla dva metry a k tomu navíc vlny jak Tichý oceán. Teklo všechno, co téci mohlo. A co nemohlo, to teklo taky. A na tom všem tekli odněkud někam a odnikud nikam kajakáři, kanoisti, raftaři, paddleboardisti a jiná pádlovací havěť. A do toho krásného období otiskl svou ploutví stopu Žralok…

Vlastně to celé začalo celkem nevinně. V prvním diskusním kolečku jsme se shodli, že Oslávka by byla celkem prímová destinace, takové duši obohacující pohoupání na vlnách. Jenže Oslávka je od nás skoro 3 hodiny cesty, to dá za den 6 hodin v autě, což je za pádloidní pohoupání uprostřed týdne tak nějak hodně, pokud tedy zrovna nejste kamioňák, speditér, nebo autoerotik. A co jsem pochopil, žralok ócéčkový je vcelku teplomilná paryba, takže vidinu možného dvoudenního houpání se ve vlnách s noclehem kdesi pod plátnem v mezi jsem raději v zárodku zašlapal do cerebrálního bahna.

“Pánové, dnes je to Hamerák,” zněl by zřejmě svého času brífink pilotů bombardovacích perutí RAF, připravených statečně čelit nebezpečenstvím své těžké služby. Jenže takhle náš večerní brífink opravdu nevypadal. Hamerák sice tekl podle limnigrafu vcelku majestátně, chvilku dokonce v 1. SPA, ale v hlavě zmíněného Žraloka (nebo to byl Ivis?) urodil se navíc plán na Řečičku. Tok, který jsem z nedostatku lokálně-geografického vzdělání mylně přisuzoval Kardašově Řečici. To byl ovšem omyl jak Brno, neboť to, co protéká Kardašovou Řečicí, je proti jmenovanému toku veletok. Snad díky přemíře radosti z naplánovaného (letos jinak zrušeného) Hameráku dospěl jsem k večerní insomnii, kterou jsem se rozhodl přečkat zjišťováním detailů o Řečičce.
“Hm, tak ne Řečice (Kardašova), ale Otín,” vystřídalo zjištění: “Hm, Žralok už to jel,” a hned na to: “Hele, on to jel 4 hodiny,” následované zděšeným “6 kilometrů?!”
Pohled do fotek napověděl, že tahle akce bude drsnější než Indus uprostřed monsunu, jenom v poněkud jiném smyslu. Na mou poznámku, že jeho poslední splutí vypadalo na pěší výlet, reagoval parybí organizátor lakonickým: “Njn, jsou tam místa, ale s kajakem můžeš podeskymovávat lávky.”
Je se na co těšit…

Řečička. Ne řeka, ne potok, ba snad i strouha by měla být uznána za literární hyperbolu. Tenhle tok, chcete-li markantně zvýšit hladinu, stačí přiživit obsahem vlastního močového měchýře. Ale nejásejte, ani tak to nebude se sjízdností slavné.

Už během sundavání lodí z přívěsu na dvorku neznámé rodiny poněkud pochybovačně obhlížím cíl naší výpravy (ano, i zde je cesta cíl). Na šířku to má méně, než moje pádlo, a já nostalgicky vzpomínám na rozhovor s Honzou Chobotnicí Baštou v Pádlerovi, nazvaný “Kde se vejde loď a jeden list pádla, tam se dá jet”. A doufám, že nekecal. První jede Žralok a hned po pár metrech se málem oběsí na trnitém šlahounu nějaké ostružiny. Je mi ho líto (to ale brzy pomine a oběšení uznám jako příliš milosrdný trest za tento zhýralý počin). V jednu chvíli se Řečička smiluje a nechá nás snad kilometr uhánět loukou a polem, pod užaslými zraky jakýchsi dam venčících své ratlíky. Cestou aspoň Žralok narazí v širším místě špicí do břehu, loď se mu stočí a on jede notný kus pozpátku. Otočit se tu totiž nedá. Pak že paryby neumí couvat.

Cesta houstne a objevují se první lávky. Etapa, jíž Žralok později nazve Velkou pardubickou. Do lodi, 20-30m plout, ven z lodi. A znova a znova. To se jim to vyskakuje, jeden na Sambítku, druhý na Pálavě. Já, jediný kajakář musím vždy nepříliš pohodlně nasednout, vysednout, šprajdování po chvíli vzdávám. Zato vzpomínám na úvodní hlášku, že můžu lávky podeskymovávat. Nu, 10cm vody pod lodí, to bych hlavou vyryl brázdu jak zemědělec v jarním rauši. Ale aspoň Ivoš překvapivě projíždí netušená místa, neboť Pálava je nízká a v singlu se pohodlně složí do polohy ležícího střelce kdykoliv si zamane. Jo, když si to někdo umí zařídit…

Po Velké pardubické a pár tunelech Žralok objednává čaj u milé svého syna (pochopil-li jsem to správně, v opačném případě se omlouvám), který - totiž ten čaj, ne syn - na nás čeká v podobě tří hrnečků na jedné z lávek. Nadšeně zastavujeme a já zvažuju optat se přítomné dívky, zda opravdu chce mít něco společného s jinochem, jehož otec provádí takovéhle vylomeniny. Přeci jen, pro jistotu, geny jsou geny.

“Vy chcete jet dál?” probouzí mě (a Ivise, soudě podle výrazu) z rozjímání potenciální tchán Žralokova reálného syna a reálný otec Žralokovy potenciální snachy v jedné osobě.
“Tam neprojedete, tam je to hrozný,” odrazuje nás.
My statečně, možná dokonce s jistou pýchou oponujeme, že se nedáme. Nedali jsme se. Po pár set metrech nás zastavuje strom, za nímž se Řečička ztratí v křoví. Vlevo bažina, vpravo bažina, před námi bažina, pod námi bažina, a jak se později dozvídám, nad námi ČOVka. Závan civilizace. Žralok, coby vůdce (něm. fýrer) naší výpravy, se vyšvihne z lodi a táhne. Táhni Žraloku, táhni ke všem čertům! Já táhnu za ním (Ivoš rozumně netáhne), když náhle Žralok zmizí. Zmizí, prostě není. “Ne čerti, bahno jej pohltilo,” raduji se upřímně: “Bude z něj za trest černé uhlí”.

Bezbožná myšlenka sice nedojde skutečnosti, neboť Žralok povstává jak bájný Fénix z popela, v jeho případě tedy spíš jak Golem z bahna, nadává, ale aspoň vcelku obstojně smrdí. Věz milý čtenáři, že slovo “obstojně” je opravdu velmi jemný eufemismus, protože Žralok smrdí asi tak, jako když žraloka vyvrhne moře a on se na pláži pomalu rozkládá na sluníčku, jsa konzumován všemi mouchami, které ten příšerný smrad vydrží.

Zatímco náš fýrer si svéhlavě razí cestu močálem smrad nesmrad, my s Ivisem bereme lodě na ramena, a obcházíme boční cestou. Se Žralokem se opět setkáváme u betonového akvaduktu (či co to je za nesmysl), z něhož vůdce výpravy spustí Sambítko, za Sambítkem seskočí jak paragán americké maríny a my jsme nuceni jej postupně napodobit. Za chvíli vjíždíme do rýžového pole. Vlevo močál, vpravo močál, uprostřed stružka, ve stružce my, nad hlavou rýže, totiž rákosí kam až oko dohlédne. Chybí tu jen vojáci Vietkongu. Žralok se naštěstí kaje za svůj nezbedný nápad vyrazit na Řečičku. Uklízí pádlo do lodě a přitahuje se za rýži, totiž rákos, kterýmžto procesem nám vyjíždí cestičku. Za notného bidlování kajakovým pádlem se posunujeme metr po metru, až se dosuneme k “malé toušické”.

Prohlížíme. Ivis jako první zavrhuje jízdu, já vzápětí taky. Žralok, ten ďáblův pomocník, se mi směje, že prý se bojím o plast (má pravdu), a současně dodává, že “to zavaříme” (už jsi nám to dnes zavařil dost, plantážníku!). Dostávám tedy aspoň foťák, abych se stal užitečným a zdokumentoval jeho triumfální sjezd. A že bylo co dokumentovat! Žralok nesměle najíždí do kaskády. Loď se zadrhává, stáčí a tvrdohlavě odmítá jet dál (asi má víc rozumu, než my tři dohromady). Apokalyptický jezdec se kupodivu udrží v lodi, chce se vysvobodit odpichem, ale Sambítko se ve svém vzdoru podobá mezku. Jezdec vystoupí, zavrávorá, zatáhne sice za loď, ale opouští jej pádlo. Ponechává tedy loď osudu a uhání za ním jak Šemík k Neumětelům, přičemž se v “toku” rozplácne jak široký, tak dlouhý.

Bohužel fotografova škodolibost došla brzkému trestu. O pár metrů později, v samotném cíli výpravy, jsem se nějak nevešel mezi dva stromky. Dokonale se mi v nich vzpříčilo pádlo. Ve snaze jej uvolnit byl jsem donucen loď opustit. V posledních metrech plavby, a co hůř, ještě za plavby :-)

Žraloku, za tenhle vejlet si tě budu dobírat do konce svých dnů. Ale nasmál jsem se při tom. Ona i takhle pošetilá akce je nakonec fajn, když se jí člověk upíše s fajn lidmi. Více fotek je zralok.estranky.cz.

Kamil