Vstáváme a komáři asi vyměnili směny, protože jsou pěkně útoční. Za vzrůstajícího slunečního žáru se proti nim oblékáme, ve spěchu balíme a prcháme na vodu, kam většinou nedosáhnou.

Před námi je jezero Leževo a trošku fouká proti nám, sluníčko hřeje jak blázen, je teplo a vůbec to nevypadá na blízkost polárního kruhu, maximálně na nějaký obratník. Míjíme další opuštěnou vesnici (podle jezera též Leževo), kde stavíme na krátkou pauzu – čurací, průzkumnou nebo koupací.

Voda je stále pitně čistá, někdy při koupeli doplňuju pitný režim, což je zkušenost dosud dobrovolně nepoznaná. Až toto budeme vyprávět vnoučatům, těžko nám uvěří. Leževo končí propustí, za níž se mají vyskytovat dravé ryby v hojných šicích. Kolem nás projel i motorový člun s tuzemcem, který chce také zkusit štěstí. Ivoš má najednou na udici velikánskou štiku, která se ve vodě mydlí sem-tam pod dohledem všech účastníků zájezdu. Když si to dostatečně užijeme, lapí ji Béďa „za ušima“ a vítězoslavně se s ní fotí. Je to macek, asi největší, co jsme zde zatím chytili. Ostatní ještě chvíli zkoušejí štěstí, pak nasedneme a sjedeme příjemnou peřejkou, pod níž se zase ještě loví (a uloví). Za dalším jezerem a peřejkami vjíždíme do jezera Peb, kde se může podávat oběd. Vzhledem k hojnému výskytu hmyzu na břehu náš raft servíruje na vodě, k tomu dává koupel a navíc nás příznivý vítr nese ve směru naší cesty.

Tímto směrem se na protějším břehu tyčí další polorozpadlé domky osady Pebozersk, tentokrát i nějaký dvoupodlažní, ke kterému se také vydáváme pěšky zarostlým paloukem se spoustou vysokých růžových kytek. Zpočátku to vypadá na zázračný úbytek komárů, ale nenechali nás v tom a vyhánějí nás zpět na vodu. Dům byl ale pěkný, opravdu dvoupatrový, bohužel spadla střecha i podlaha 2.patra a jen podle otvorů po stropních nosnících se dá tušit, kde byla. Všechny stěny byly roubené, dům měl alespoň 3 místnosti v každém patře, i když to spodní asi bylo hospodářské. Bohužel z návětrné strany zahlodal zub času a vypadá to, že to ty trámy už dlouho nevydrží. Což je škoda.

Tyto vesnice jsou tu prý z dob, kdy byla Ochta splavná kvůli plavení dřeva, které údajně skončilo někdy v 60.letech 20.století. Obyvatelé osad zajišťovali vorařům to, co my si musíme vézt s sebou – potraviny a asi i spaní. Po ukončení tohoto způsobu dopravy dřeva byly vesnice opuštěny. Přijíždíme k cíli dnešní cesty, k jezeru Voronje, kde je hlavní atrakcí Ostrov duchů. Jsou zde původně dřevěné sochy a postupně dodávané různé artefakty nejprve ze dřeva, ale s přibývající invazí turistů (tedy vodáků) i z dalších materiálů, bohužel už ne přírodních.

Původně mělo toto místo nějaký rituální význam, o němž nic přesného nevíme, s určitými pravidly, která se už teď moc nedodržují. Kromě toho, že některé sochy mají trička, náušnice nebo brýle, jsou zde vtipné i méně vtipné předměty – telefon na stromě, samovar a pod ním fungl nová nerezová varná konvice s kabelem zasunutým do zásuvky, připevněné na pařezu, dřevěná štika na obrovské udici, houpající se vysoko nad hladinou, různá chrastítka, pohybovadla, ukazatele směru do nejrůznějších míst atd. také tu rostou borůvky a je tu překvapivě málo komárů, takže i pozobáváme.

Při odjezdu váháme nad výběrem dnešního noclehu, na některých místech už je plno. Po několika pokusech šťastně okupujeme místo kousek nazpět v lesíku poblíž podivné stavby – roubený domek s nově osazenými plastovými okny zjevně ve stádiu dlouhodobé dostavby.

Komáři tu zatím nejsou, ale do večera se probudí a i přes snahy přičinlivých vážek-šídel si na nás smlsnou. Ulovené ryby jsou částečně pečené na ohni, částečně smažené v těstíčku Kamilem a Pavlou. Kamil navíc vypídí u domku kotlík, v němž vyvaří všechny štičí odpady a za pomoci různé kombinace dostupného koření připraví skvělou rybí polévku. Její příprava se protáhne dlouho do noci a při oddělování jedlých a nejedlých částí hlav, ploutví a bůhví čeho na nás zuřiví komáři podniknou kruté nájezdy. Servírovat se bude až k snídani. Howgh.

Eva Soukupová