Budíme se neradi a navíc nám někdo ukradl jezero (je nad ním absolutní mlha). Neochotně balíme a za trvalých nájezdů žravého hmyzu nasedáme a vyrážíme k slibované první sérii peřejí. Ty jsou spíš legrační, ale stejně se nám tam na jakémsi kameni podaří zasednout a ucpat průjezd. Na Mueozeru zastavujeme nejprve hned na jeho začátku za poslední peřejkou na oběd a pak na Troickém ostrově, kde je vrostlý v lese malý hřbitůvek s čerstvým hrobem (s černou páskou „ot tovariščov iz raboty“ a s talířkem s rajčetem a hrníčkem – asi kdyby duše měla hlad, žízeň už asi měla, hrníček byl prázdný). Taky je na ostrůvku schovaný krásný dřevěný kostelík, v němž jsou k písemným prosbám připojeny (a kupodivu i ponechány) dary – peníze nebo drobné cenné předměty – třeba prsten. Bohužel místní komáři a hovada už si to o nás řekli a sešli se na hostinu. Pro jistotu vyklízíme pole. Z dálky se blíží bouřka, takže na příštím břehu dáváme krátkou pauzu, než se ukáže, co se z toho vyvine. Naše posádka bleskově uvaří na břehu na ohni kafíčko s mlékem a pro přebytek hmyzu se servíruje na lodi uprostřed jezera.

Bouřka nás míjí, vyrážíme za další zákrutu jezera, loví se a hledá místo na spaní. Na to nejlepší nás nepustí zde usídlený nespolečenský dědula s babulou a dvěma stany. Nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět přes záliv a obsadit natěsno malebnou výspu, kde skoro každý staví na nějakém kameni nebo kořenu, protože místa je tu opravdu málo.

Koupeme se, jíme. Je tu krásný písčitý vstup do vody, tak si užíváme dovolené. Je 22:45, sluníčko pomalu přestává pálit a jen tak přihřívá, pečou se ryby a my se na ně těšíme. Betka je vzhůru nejen do západu, ale i do východu slunce, takže zjistila přesné časy – zapadá ve 23:30 a vychází v 3:30 ráno. Mezitím je ale pořád světlo.

24.7.2003

Probouzíme se do pošmourného rána a jen co dobalíme, začíná drobně pršet a foukat. Netrvá to ale naštěstí dlouho a po nějakém čase se to roztrhá až do úplného pařáku.

Cesta vede kanálem s několika málo peřejkami, závěrečná část nechutně meandruje smutným močálem se suchými stromy. Je třetí den a všichni toho mají plné kecky. Jsme opravdu rádi, když před sebou konečně uvidíme jezero a na jeho břehu sice už částečně obsazené tábořiště, ale Jarek domluví, že nás tuto noc snesou. Je kolem 15:30, sluníčko pálí, bohužel jsou zde i vlezlí komáři, ale postupně se stahují do lesa, takže se toto místo stává příjemným. Kdo chce, vyjede si na jezero, někteří loví ryby, někteří jen tak odpočívají.

My obsadíme na břehu obrácený opravovaný raft a jako na vodní posteli na něm krásně, dlouho a spokojeně hnijeme, pospáváme, klábosíme (Květa dává k lepšímu historky z Žižkovy ulice), Jarek s Janou osmaží velikou štiku a nějaké okouny – teď v 9 se to jeví jako vrchol večera. Sluníčko už nežhne, ale jen tak teple hladí a zahání většinu bodavé havěti – fakt POHODA.

Ruští sousedi vzali do rukou sladké dřevo, sedí na kamenném břehu a pějí krásné ruské dumky. My s Betkou naděláme trošku uhlíků a pečeme brambory, pak si u toho s pár lidmi ještě vykládáme. Po 1 to rozpouštíme, já se za osobních obětí (komáři, rusky též „komary“, jak zjišťuji od koupajícího se Rusa, zahájili novou pracovní směnu) ještě vyčvachtám a čeká nás chladná a jasná noc.

25.7.2003

Ráno máme stany pěkně orosené, vstáváme zvolna a bez stresu, takže plánovaný odjezd v 9 o 30 minut protáhneme. Naši ruští kolegové ale dosud neproloupli ani očko. První část cesty je po dvou jezerech, Julaozero a Alozero, u kterého je opuštěná robená vesnička. Z vody je vidět pár polorozpadlých a jeden ještě jeden funkční dům s anténou a nepříliš přívětivě se tvářícími obyvateli. Taky míjíme nějaký památník, u kterého ale někdo zůstal nocovat, tak nezastavujeme a tudíž nevíme, jaký skutek nemá být zapomenut. Další část cesty odpovídá tomu, jak jsem si Ochtu představovala – kousek peřejky a pak jezírko, kde se loví a odpočívá. V jedné klidnější části uděláme obědovou pauzu, ale komáři nám ji zkrátí na minimum. Poslední dnešní trasa vede zase po meandrující líně tekoucí řece naštěstí převážně ve směru lehce foukajícího větru.

Kolem páté zastavujeme na malém stanovišti s nepříjemným blátivým přístupem k vodě. Fascinuje nás množství vážek (nebo šídel, prostě vrtulníků), které zde dělají úplné nálety, ale kupodivu ne na nás, ale na hovada, Mockrát jsme svědkem toho, že si na nás vážka sedne a dojídá v letu chycený hmyz. ÚŽASNĚ UŽITEČNÁ VĚC! Zveme to, bohužel marně, do stanu.

Na břehu se čistí okouni a štika s kompletním Jarkovým výkladem o štičím těle. Při výkladu o žaludku v něm najde malou štičku. Ve stínu jsou vážkami nespasení komáři, tak nás většina klábosí na břehu na sluníčku, někteří zkoušejí štěstí na vodě. Vděčným tématem jsou pochůzky do lesa za nutnou potřebou a různé návody na to, jak se nechat co nejméně požrat od komárů.

Při tomto tématu – rozdělili jsme místní hlodavý hmyz na komáry (klasika), mochničky (malé mušky jako u nás, vlezou i pod moskytiéru), hovada de obyč, hovada maxi a rogala – mušky se zlatavými křídly ve tvaru rogalla. Koušou všichni, jen si střídají směny.

Večer je velké obžerství díky nachytaným okounům a štikám (rybáři prominou, ale nemám přehled přes počet a velikost), opékají se na ohni a tentokrát se už fakt všichni přejíme. Bohužel komáří hejna se chtějí přejíst taky a nezabírá ani kouř ani žár ohně – spíš naopak. Tak to kolem 1 balíme a jdeme spát.

Eva Soukupová