Navazuji na svůj předchozí článek, který zmiňoval epizody z mého vodáckého života v nafukovacím kajaku.

Kdybych vypustil údobí, když jsme si s Urabísem vyrobili z necek "opravdovou" pramici a s ní pak opanovali vody Vltavy mezi Jiráskovým mostem a Mostem inteligence, kdybych opomenul náš vor, kterým jsme brázdili Vltavu tamtéž a křižovali s ním cestu parníkům, kdybych nezmínil vodácké zážitky na vypůjčených kanoích, byla by to časová díra v mých zážitcích. Já tuhle etapu úmyslně vynechávám a budu se věnovat době, kdy jsem byl závodníkem na rychlostní kanoi. Jezdili jsme spolu s Urabísem v éře kralování rychlostního kanoisty Čtvrtečky, který se vyznamenal na Olympiádě v Mexiku.

Na radu dospěláků jsme se s Urabísem rozhodli opustit řady divokých individuálních vodáků a vstoupili do sportovního oddílu Slávie Praha. K výběru oddílu došlo tak, že jsme šli podle vody a vybrali si loděnici, která měla nejhezčí plot. Tam jsme otevřeli branku a vstoupili na dosud neznámou půdu. Někdo se nás zeptal, co tam chceme. Byl to trenér Sviták a měl na starosti kajakáře. Když jsme mu sdělili, že chceme buďto jezdit na kajaku, nebo společně na kanoi, přihrál nás trenérovi Jirkovi Purchartovi.

Jirka nám od někoho půjčil pádla i klekačky a nechal nás pádlovat na upoutaném plovoucím platu. Tomu předcházela domluva, na které straně bude kdo z nás pádlovat. Řekli jsme, že se budeme střídat, kteroužto volbu Jirka rázně zamítl. Dohodli jsme se tedy, že já budu nalevo a Urabís napravo. Tím mu připadla funkce zadáka. Jirka nám vysvětlil jak pádlovat a průběžně nás opravoval. Po čtvrt hodině nás vyzvedl a šli jsme si pro loď do hangáru.

Ukázal na kanoi, která se podobala vyleštěnému luxusnímu kusu nábytku z mahagonového dřeva, štíhlou jako párátko. K našemu podivu ostatní vodáci tuto loď nazývali "bedna". Jakmile jsme si ji odnášeli na vodu, všichni přítomní si hned vzali svoje lodě a chtěli vidět nováčky, jak se budou koupat. Je to totiž tak vratká loď, že jednou stranou nastupujete a druhou hned vystupujete do vody. To se nám ale nestalo a dokázali jsme loď dokonce po několika stovkách metrů otočit na zpáteční cestu, což rozhodně není lehký úkol. Loď je stavěná právě jen na jízdu rovně.

Zklamání, které jsme kolegům tímto počinem připravili, nemělo však vliv na jejich chování k nám a byli to po příštích několik let bezvadní parťáci.

Vstup do oddílu rychlostní kanoistiky byl z mé strany poněkud omyl, protože jsem tíhnul spíše k vodě divoké, zatímco rychlostní kanoistika nabízí pouze dřinu na rovné hladině. Když jsem přestoupil mezi turisty do Bohemky, byl jsem při týdenním výletě na deblovkách za exota, protože jakmile jsem měl v ruce pádlo, pádloval jsem jak blázen, protože jsem to měl v sobě zažité. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se dokázal vpravit do rekreačního tempa ostatních kolegů. Můj parťák Urabís měl dokonce syndrom závodění velmi hluboko zažraný pod kůží, což dosvědčuje historka, kterou mi vyprávěla jeho manželka.

Na Slapech při pohodové projížďce na turistické kanoi s manželkou vyvalující se na háčku Urabíse najednou začal předjíždět mladý rekreant na kanoi. Urabís mu to ale nedal zadarmo. Náhle v něm bouchly závodnické saze. Šel do zákleku na jednom koleni a opřel se do toho. Vznikl nevyhlášený závod, ve kterém šlo o prestiž. Skončit měl až vysílením borců. Urabís vyhrál. Manželka se jen držela bortů. O jeho vytrvalosti ostatně svědčí krabice od bot plná medailí.

Úspěch v tomto sportu je přímo úměrný množství najetých kilometrů a tak se jezdí a jezdí a jezdí. Moje dlouhodobé ježdění na levé straně mělo pro můj příští vodácký vývoj i svoje další důsledky. Když jsem přešel k turistům, ukázalo se, že napravo neumím vůbec pádlovat. Po přesedlání do kajaku doposud vychytávám pády nalevo po kanoisticku a napravo po kajakářsku. Na kajaku je to ovšem nevýhoda, protože když mě to chce sežrat nalevo, tak mě to často dostane. Nalevo totiž nemám zažitý tak velký rozsah pohybu, protože rychlostní kanoistika s extrémním vyleháváním nepočítá. Snad se do konce života naučím vylehávat i nalevo.

Veselou historku na závěr. Když jsme jezdili tréningově od Slávie za Most Inteligence a zpět, někdy se nám zpátky už moc pádlovat nechtělo. Bylo léto a parno. A když bylo i málo vody, výletní motorové lodě otáčely pro nedostatečnou hloubku za mostem, a jely zpět. Jely pomalu a byla příležitost k nim rychle napádlovat a chytit se bortu, který byl ve vhodné výšce, Potom Urabís jenom kormidloval a já se držel. Nevěnovali jsme pozornost dvěma celkem nenápadným otvorům v boku výletní lodi, které měly ústí zhruba nad teniskou mé přední nohy. Naše jízda trvala, dokud někdo na lodi nešel na záchod. Ještě jsme se ani nerozjeli a já měl v lodi na botě vedlejší produkt nějakého pasažéra i s papíry, kterými si utřel zadek. Zpáteční cestu do loděnice jsme si odpádlovali, ale před tím jsme u břehu loď pořádně vymyli.

Martin Škalda