Prohlížíme si Rilský monastýr. Chladné ráno do něj ještě nepřilákalo jiné návštěvníky a tak jej máme takřka pro sebe. Prohlídka této turistické Mekky jihozápadního Bulharska se tak stává docela příjemnou povinností. Nemusíme příliš spěchat, protože naše dnešní řeka – Struma – teče jen pár kilometrů odsud. Snažím se kamarády zlomit na krátkou prohlídku nedalekých Stobských zemních pyramid (stojí za to), jejich nadšení se však po uvelebení v mikrobusu rovná nule. A jakmile pošmourná obloha pustí vláhu a oblohu rozčísne blesk, ztrácím odhodlání k výletu do přírody i já.

Řeka Struma patří k větším tokům Bulharska. Pramení v pohoří Vitoša a teče převážně jižním směrem k Egejskému moři, do kterého se vlévá. Výstižný popis řeky je na www.raft.cz, na www.youtube.cz je několik nekvalitních videí z místního komerčního raftingu, který se zde nepravidelně provozuje. Struma je patrně často splouvaná řeka (sám jsem na ní byl se dvěma různými partami), v nabídce ji mají i vodácké cestovní kanceláře. Přesto jsem na Strumě ani jednou nepotkal jinou loď anebo raft. Také vodáčtí psavci Strumu neoblibují: článečky a fotky o této řece jsou velmi sporadické.

Přesto lze Strumu doporučit: vodu má zpravidla i v době letních vodáckých zájezdů, je na ni dobrý přístup, je vodácky zajímavá a má i docela pěkné okolí. Čistota vody je průměrná, znečištění břehů na balkánské poměry (znalci vědí, o čem píšu) téměř zanedbatelné. Navíc není třeba na Strumu nikam daleko zajíždět: lze ji spojit s horskými výšlapy do Pirinu či na Rilu a není z ní daleko na i v létě sjízdné řeky Mestu anebo makedonskou Bregalnicu. Nemluvě o více menších divokých říčkách, jejichž sjízdnost se však váže na jarní období. Je tedy tak trošku záhadou, proč o ní skoro nikdo nepíše. Nebo je to dáno tím, že sice „je na cestě“, ale „pouze na cestě“?

My chceme Strumu splout v rámci zájezdu na balkánské řeky na přelomu června a července. Do programu jsem ji zařadil pro téměř jistou vodu, což v této oblasti není samozřejmostí, a také proto, že nás ve zhruba dvanáctikilometrovém úseku v údolí Kresna nečeká nudná a snadná řeka. Po nákupu v Blagoevgradu zajíždíme k raftařské základně Poleto pod městem Simitli. Na nehostinném prostranství nás vítá jen opuštěný vyhladovělý pes. Podle dlouhé doby, po kterou zřejmě nežral, a podle kvanta jídla z našich zásob, které do sebe naládoval v předtuše budoucích hladů, je mu zřejmě přisouzen dlouhý život. Počasí se umoudřilo, sice je dusno a na obloze se válejí mraky, ale občas se objeví i sluníčko. Nafukujeme pálavy a vyplouváme. Řeka obtížnosti do WW I teče ještě asi kilometr širokým přehledným korytem, které se však začíná zahlubovat do údolí uprostřed náhle vystouplých hor. Koryto se zužuje na nějakých deset metrů, proud zrychlí a na řece se objevují peřejnaté skoky i celé úseky obtížnosti poctivé WW II (II+). Ačkoliv obě řeky nelze srovnávat, odhaduje Zuzana obtížnost peřejí srovnatelně se Salzou. Záludná místa ale Struma v tomto úseku nemá, peřeje jsou dobře průjezdné a spadlé stromy se nevyskytují. Nutno podotknout, Němci mají na rozdíl od nás „velké oči“. Poslední vydání DKV (2012) hodnotí námi splutý úsek o stupeň výš.

Peřeje si přece berou svou daň: jedna pálava se omotává kolem balvanu a je třeba ji vytáhnout za pomoci házečky (a Jirka není sváteční jezdec: splul i divoké řeky francouzských Alp), Honza s Hankou na druhé pak plavou v přehledné, ale hutné peřeji zakončené skokem. Dalším obtížným místem je přírodní válec přes celou řeku: když se k tomu nikdo nemá, splouvám jej v singlu a za mnou i ostatní. Na stromech kolem řeky jsou upevněny žluté výstražné trojúhelníky pro vodáky s piktogramem oka v peřeji a dvoujazyčným nápisem „Zastav a prohlédni“.

Ani zastavování a prohlížení však nezabrání dalším nedobrovolným výstupům: při jednom opouští naši pálavu nedobrovolně (a bez mé pomoci) i moje žena. Nejvíce si to užívá Otík – po vypadnutí z lodi uprostřed dlouhé peřeje zůstává na divoce zarostlém ostrově uprostřed řeky, který neumí opustit. Laďa se Zuzanou obětavě vynášejí pálavu proti proudu a v rámci opětovného splutí peřeje se jim daří nedobrovolného Robinsona vyzvednout.

Všichni jsme již mokří: od průjezdů peřejemi, rozplaveb i zachraňování. Počasí se rozhodlo přispět k tomu svou troškou do mlýna a obšťastňuje nás hutnou průtrží mračen, která na nás zmáčí i ta místa, která jsme si snad uchovali suchá. Členové výpravy, kteří se předtím dostali do styku se Strumou zvlášť intenzivně, se v dešti viditelně začínají třást podchlazením.

Naštěstí sebou máme pár slz (cca čtyři litry) macatého místního červeného vína, které nám uchová plavbyschopnost. Nevím, zda je to vínem anebo meteorologickými ději, ale průtrž mračen končí, vysvítá slunce, řeka zjasňuje svou tvář a vše je najednou veselejší. Splouváme několik posledních peřejí a již před sebou vidíme nepřehlédnutelný betonový blok v řece, který označuje začátek exponovaného úseku a konec naší cesty. Na silnici nad řekou již vidíme náš modrý mikrobus a v řece spokojeného řidiče Františka s udicí.

Obtížný úsek (za vyšší vody WW IV) je dobře popsán na www.raft.cz . Jedná se o řetězec velkých vln a válců podél pravého srázného břehu řeky, který vede na kamenný pilíř u břehu, kterému je třeba se v těžké vodě vyhnout. Za malé vody je obtížnost tak WW III+. Problém je, že kritické místo je velice obtížně přístupné a v případě natažení lodě na skálu by mohlo být obtížné jezdce vyprostit. Komerční rafty to za větší vody, kdy je zatopeno balvaniště v levé polovině koryta, dávají středem řeky. Za peřejí je tok řeky opět lehčí a lze po něm pokračovat po řece dál.

Nad peřejí je před dvěma tunely ve skále prostor na zaparkování a vodáci si toto místečko mohou vizuálně užít – s úlevou, že najeli dostatečný kus pěkné řeky na to, aby ještě jeli i tohle, i s výčitkou, že před tímto místem opatrnicky couvli, přestože by je možná mohli splout.

…a na to, co jsme spluli a co nespluli, budeme jen vzpomínat.

Tož možná příště… (když teda už o tomto úseku Strumy víte všechno)

Vladimír Hejtmánek