Druhý květnový víkend se s kamarády vydáváme na Šumavu, sjet si tamní klasiku Čeňkárnu. Letos i přes deštivé počasí se stav vody drží jen mírně nad minimem. První den teče 15 kubíků a druhý den 13. Přesto těch 5 km nad Rejštejnem nemá chybu, krásně čistá voda, okolní lesy, to je balzám na duši.

Letos však máme ještě jeden cíl. Během zimního šmejdění na internetu mě zaujala řeka Regen na německé straně Šumavy. A tak vyrážíme přes Harmanice, Železnou Rudu k německému městu Zwiesel, ležícímu asi 30 km za hranicemi, abychom si spluli dvacetikilometrový úsek Oleumhütte - Teisnach nazývaný Malá Kanada. Po příjezdu do Oleumhütte odbočujeme u mostu z hlavní silnice směrem po proudu řeky a po 200 m nalézáme cedulkou označené nástupní místo s malým parkovištěm. K řece je to od něj asi 100 m po rovině, a tak během chvilky nafukujeme lodě. U řeky je mapka s kilometráží a informace o tom, že splutí je povoleno pouze s plovací vestou a helmou.

Jelikož se nám nepodařilo najít použitelné spojení mezi startem a cílem autobusem ani vlakem, mezitím co jedna skupina nafukuje lodě, převážíme auta. Pak již nic nebrání tomu, abychom vypluli. Zpočátku řeka připomíná některé úseky na naší Ohři – klidná voda ZW – WW1.

Protéká nejprve širokým údolím, kde se střídají lesy s pastvinami. Postupně se údolí začíná uzavírat, převažují lesy a řeka mírně zrychluje. Nevyskytují se zde žádné voleje, voda příjemně proudí a cesta krásně ubíhá. Postupně zmizí veškerá obydlí a na 20 km se ocitáme téměř v divočině. Jsem zvědavý, zda uvidíme stromy pokácené bobry, o kterých jsem se dočetl v německém článku o Regenu. Po několika kilometrech se skutečně dočkám a na břehu vidíme první ohryzaný strom.

Statný buk má kmen ohryzaný asi na 15 cm průměr, v koruně má ještě zelené listí. Bobři zde zřejmě pracovali nedávno. Ohryzaných a bobry pokácených stromů nakonec během plavby vidíme desítky. Téměř vždy se jedná o listnaté stromy, smrky plné pryskyřice zřejmě bobrům nejedou. Nejvíce se bobři činili v místech očividně nejnadějnějších pro stavbu hráze. Řeku se jim ale zatím přehradit úplně nepodařilo a tak pokračujeme dál v ničím nerušné plavbě.

Řeka se mírně klikatí, celkem rychlý proud nás žene v před, a chvilkami nás ošplouhne vlnka v menších peřejkách. Po 15 ujetých kilometrech míjíme označené piknikové místo na pravém břehu, za nímž se řeka ještě více zužuje a dostává větší spád. Jsme v místě zvaném Bärnloch – v asi 1km dlouhém peřejnatém úseku, kde obtížnost za velké vody dosahuje WW 2+. Během našeho splutí za střední vody bych ho hodnotil za WW 1-2. Nebylo třeba se příliš vyhýbat kamenům, a tak jsme se bez většího manévrování nechali pohoupat na vlnkách.

Pod Bärnlochem se hladina zklidní a dává tušit blížící se první známku civilizace – jez. Po 19 km první stavbu a pro vodáka zároveň nepříjemnou překážku na řece. Vodu z něj odvádí náhon do asi 500m vzdálené papírny. Přes jez za střední vody teče jen asi 1 kubík rybím přechodem. Řeka je v úseku pod jezem pro nedostatek vody nesjízdná.

Jelikož jízda po náhonu je přísně zakázána a k autu zaparkovanému v Teisnachu u mostu je to zhruba 1km, rozhodujeme se u jezu vyfouknout lodě a dojít podél řeky pěšky.

Po 500m chůze po cestě mezi náhonem a řekou zjišťujeme, že cesta u papírny končí plotem a podél továrny se nedá projít. Je zde pouze tabulkou označené nástupní místo pro vodáky. Nadějně vypadá cesta na druhém břehu, vybalujeme tedy znova jednu z lodí, na které se vzájemně převážíme na druhý břeh a chystáme se na ní následně převézt sbalené zbylé lodě a věci k autu, aby je nebylo třeba vláčet na zádech.

Těsně před vyplutím se obsluha náhonu snaží ukázat, co dokáže – 50m pod nástupním místem je výpust z náhonu, kterým se v ten okamžik rozhodli vypustit veškerou vodu z něj do řeky. 7 kubíků vody dopadajících šikmo z pětimetrové výšky do sotva 6 metrů široké řeky zvedá vysoké vlny a voda se v celé řece vaří. Za těchto podmínek by jízda okolo výpusti byla téměř nemožná – silný proud z boku by pravděpodobně loď otočil. Naštěstí po minutě výpust uzavírají a voda opět teče do továrny a pomalu vytéká o pár desítek metrů níže. Nasedáme a vyrážíme okolo momentálně uzavřené výpusti to bereme rychle, co nejvíce u pravého břehu. Po 500m dojíždíme k mostu, kde máme zaparkované auto. Vypouštíme loď, balíme věci, mezí tím přicházejí ostatní, kteří šli od továrny pěšky.

Užili jsme si pěkných 19 km WW 1-2 na řece, které jsme díky rychlému proudu ujeli bez námahy za necelé 3 hodiny. Nástupní místo v Oleumhütte i výstupní v Teisnachu u mostu jsou označena, dá se u nich bez problémů parkovat. Před Bärnlochem je označený plácek, kde se může být příjemné na chvíli zastavit a dát si třeba oběd, ovšem pouze z vlastních zásob. Pokud jste nikdy neviděli stromy pokácená bobry, zde je určitě uvidíte. Na konci těsně před Teisnachem je jez, u kterého se loď přenáší zhruba 500m. Jízda po náhonu je zakázána. Pozor po přenesení, 50 m pod nástupním místem nepředvídaně vypouštějí vodu z náhonu – vhodné jet u pravého břehu a zbytečně se tam nezdržovat. Úsek je sjízdný při méně zvýšené vodě na jaře nebo po deštích. My jsme jeli za stavu, kdy vodočet Zwiesel ukazoval 46cm/6,77 m3/s. Nemuseli jsme žádné místo krom jezu přenášet a ani nedřeli o kameny.

Další informace o řece naleznete na kajak.at.

Sváťa