Je konec léta, jsme na Šumavě a přemýšlíme, kam vyrazit. Bohužel Otava z Čeňkárny po deštích již klesla, z Rejnštejna už to také nevypadá dobře, a tak vymýšlíme náhradní variantu. Když není voda u nás, třeba bude v Německu. Brzo ráno hledám vodní stavy a Schwarzer Regen se zdá být na tom velmi dobře. Studuji podmínky pro splutí v nejkrásnějším úseku tzv. Bavorské Kanady, jelikož plavba je zde omezována. Není zde vyhlášen nějaký park, jako tomu je u nás, ale jen se domluvili vodáci, rybáři a město, že je vhodné zachovat přírodu i pro příští generace, a tak sami nastavili pravidla pro sport a to formou vyhlášky města Regen.

V nich se dočítám, že na toku platí limit pro splutí, že zde mohou plout plavidla od 10 do 18h a to pouze do počtu 4 osob a délky 6 m. Pozor, je zde zákaz pro paddleboardy! Další omezení jsou popsána na www.landkreis-regen.de a vodný stav pro splutí si můžete zkontrolovat na www.landkreis-regen.de. První limit platí pro splutí na vlastních lodích, druhý je pro komerční půjčovny, za jakých mohou půjčovat lodě. My máme na vodočtu Sägmühle 77 cm, 11 m3/s.

Přes Železnou Rudu a Zwiesel pokračujeme po obchvatu města Regen. Už si myslíme, že jsme přejeli, ale posledním sjezdem se vracíme do Oleumhütte a před mostem odbočujeme vlevo. Jedeme podél fabrik, pak vpravo vidíme složené lodě a za další budovou je parkoviště. Od něho je to jen kousek k točně u řeky, kde jsou informační cedule a nástup na řeku. Chvilku dumáme, jak zařídíme pendl, když jsme zde jedním autem. Trasa zpět není na stop ideální a na kole to bude docela pakárna. Vysílám myšlenku, že potřebujeme zařídit převoz a než se nadějeme, přijíždí dvě dodávky s loděmi. To není možné, ono to funguje a je to neskutečně rychlé. Dáváme se s nimi do řeči, že za 30E nám udělají pendl, až vydají lodě klientům. Není to zrovna levné, ale když si to podělím dvěmi, takže 15E/osoba, už s tím problém nemám.

Mám čas, než se vrátí, a tak se dívám na několik klientů půjčovny, kteří se vydají na řeku před námi. Porovnávám je s našimi „klienty půjčoven“ a jsem příjemně překvapen. Parta mladých lidí umí vzít pádlo do ruky, pádlovat i kormidlovat. Co mě ale dostalo, že vyfasovali kolejda. Na konci je totiž jez a pod ním 400 m sucho, kdy voda je odvedena náhonem do papírny. Kolejda jim mají umožnit překonat náročné nesení plastovek po břehu. Zpětně, když přijedeme k místům až WW II, si říkám, kolik těch kolejd se půjčovně vrátí, když tady jezdí na otevřené deblovce, ta se nutně musí zalívat vodou a lidi jim tady určitě plavou.

Nasedáme na rašelinovou vodu, která je temná, ale čistá. Brzo se ocitáme v přírodě bez civilizace, kde se střídají lesy a louky. Údolí je široké, proud neustále plynule teče a občas se vyskytne peřej s kameny v toku. Nic obtížného, maximálně do WW I. Takto přijíždíme k Oberauerkiel, kde je možnost odpočinku a nástupu či výstupu. Jinak je zakázáno na toku vystupovat jinde, než na určených místech, obzvláště ne na štěrkových náplavech.

Ještě pár kilometrů a řeka se dostává do hlubšího lesnatého údolí, obtížnost se zvyšuje a přibývá peřejí. Čeká nás 2 km plavby tím nejhezčím úsekem s názvem Bärnlochem. A opravdu. Kameny v toku přímo vyzývají k trénování nájezdů a přejezdů, obtížnost stoupla na WW I – II a my si jen užíváme krásnou vodu i přírodu.

Naši radost zkazí až vzdutí jediného jezu na trase dlouhé 19 km. Jsme téměř v cíli, ale ještě zbývá 1,5 km. Hlavou se mi honí myšlenky, jak budeme muset přenášet delší úsek po břehu. Jízda náhonem je přísně zakázána, od jezu vede cesta k továrně, která je ale oplocena, a tam po 400 m opět asi budeme dávat na vodu. Když přijedeme k jezu, je pod ním voda a docela to teče. Jez je šikmý, trochu materiálovka, ale žádný problém. Vody v korytě se zdá být dostatek. Tak to dnes padl jackpot. Poměrně dlouhý a lomený jez je přetékán po celé jeho šíři a pod ním pokračujeme v peřejích do WW II.

Zároveň jsme velmi ostražití, protože jedeme do neznámého a nepopsaného úseku, kde netušíme, co nás vlastně bude čekat. Po zhruba 300 m přichází náročnější místo, které prohlížíme. Vidíme, jak se to zužuje, vlny nabírají na velikosti, nějaké válce, úsek WW III alespoň v dohledové vzdálenosti. Co je dále, netušíme. Podívat se níže a ani přenášet po skalách vpravo nejde.

Jdeme na to a vjíždíme do nejobtížnějšího úseku. Projíždíme bez komplikací a přirovnal bych to k peřejím na horní Jizeře. Jenže za zatáčkou přichází překvapení. Z továrny na levém břehu vytéká silný proud vody kolmo na směr řeky a uprostřed koryta naráží do něčeho divného. Do čnějících, špičatých kamenů. Rozrážejí proud z náhonu a z dálky to nevypadá moc pěkně. Jestli tady dávají na vodu plastovky, tak to musí být docela mazec.

Nakonec to projedeme v pohodě a už míříme k mostu v Teisnachu, kde je vlevo výstupní místo s parkovištěm.

Naprosto úžasné splutí s bonusem na závěr, se kterým jsme vůbec nepočítali. Nevím, jestli úsek pod jezem někdo jel, ale obvykle je zcela suchý, takže se ani projet nedá. Krásná příroda bez civilizace, 3,5 h na 19 km s optimálním stavem vody, kdy jsme nikde nedrhli.

Petr