Nedávno mě služební povinnosti zavály do výrobny Letov letecká výroba s. r. o. v Praze Letňanech, kde vyrábějí dveře do letadel Airbus. Na chodbě jsem si povšiml nástěnky, která nostalgicky připomínala, že se v této továrně kdysi vyráběly i skládací kajaky. Zřejmě šlo o partu nadšenců, kteří měli loděnici na Smíchovské straně Vltavy. Později jsem se dozvěděl, že šlo o regulérní výrobu, která doplňovala sortiment tehdy vyráběných výrobků.

Když technický náměstek Ing. Zvěřina postřehl můj zájem, poskytl mi i třicetistránkový propagační materiál z archivu továrny s bohatou fotodokumentací a s některými technickými údaji.

Kajak se pyšnil dokonalým zpracováním, ušlechtilým materiálem a propracovanou konstrukcí. Celek mohl směle konkurovat tehdy velmi rozšířeným německým skládacím kajakům. Textový materiál, který jsem dostal, propagoval jízdu na kajaku jako velmi vhodný způsob rekreace. Překvapila mě i velmi malá váha lodě. Pět metrů dlouhý kajak s jasanovou kostrou vážil pouhých 23.5 kg. Text zároveň zdůrazňuje nízkou cenu oproti zahraničním výrobkům a zdůvodňuje ji skutečností, že nebylo třeba pořizovat drahé výrobní zařízení, které již továrna měla. Také výrobu prováděli špičkoví řemeslníci leteckého průmyslu. Důraz byl kladen i na servis. K lodi bylo možno dodávat kolejdu. Jako součást soupravy byla uváděna i vlaječka, která vlála vztyčena na přídi. K lodím tohoto typu se váže i moje následující vzpomínka.

Bylo to v padesátých letech, když jsem byl malý chlapec. Sledoval jsem na břehu Labe v Jaroměři slalomové závody. Jezdilo se tam výhradně na skládacích kajacích potažených pogumovaným plátnem. Byla to zkrátka loď té doby, kdy ještě výrobci neznali skelný laminát, natož lodě z polyetylénu.

Závody se konaly na poměrně klidné vodě a jediné vzrušení představoval průjezd jedním vyhrazeným polem jezu u elektrárny, kde voda padala asi z výšky 1 m.

Dnešní vodák by se pousmál tomu, čemu se dříve říkala divoká voda a jak vypadaly slalomové závody. Přesto nebyla o zábavu nouze, zejména, když se pod jedním kajakářem loď složila, a špičky, které se náhle vztyčily z vody, zaklaply nebohého kajakáře. Skládání samotného kajaku byl rituál, který každý jezdec musel před závodem absolvovat a končil zamáčknutím rozpěráku (žebříčku), kterým se na závěr vyšponoval potah lodě.

Nejsem si jist, zda se ještě někde takové kajaky vyrábí, ale bál bych se ho koupit s tím, že potah bude nejspíš stářím již zpuchřelý. Ještě bych vzpomněl, že na podobném kajaku sjížděl legendární Helmut Rittlinger horní tok Amazonky a napsal o tom docela zajímavou knihu. Můj otec tu knihu nejednou zmiňoval a tak jsem mu ji jednou vyštrachal v nějakém antikvariátu.

Zakončím citátem z propagační brožůry kajaku Letov.
"V zájmu každého čsl. sportsmana jest, aby dříve než se rozhodně koupiti si člun, vyžádal si informace od naší tuzemské továrny a prohlédl si její výrobek. Jsme si jisti, že jeho kritika bude zrovna tak příznivá, jako mnohých jiných a že mu již ani nenapadne kupovati zahraniční loď a vyhazovati tak zbytečně peníze."

Martin Škalda