Synonymem pro spojení města a vody se staly italské Benátky. Přeneseně se tohle označení tak užívá pro řadu dalších míst, kde voda hraje podstatnou roli. Asi jen málokoho by při pohledu na podobu dnešních Smiřic napadlo, že tomuto městu se dříve říkalo „malé Benátky“. Důvodem bývalo množství toků a mostků, které se tu nacházely. Stačí se podívat do starých map nebo na staré fotografie. Bohužel regulace a další úpravy si vyžádaly svou daň…

Každý vodák, jenž dnes splouvá Labe z Jaroměře k Hradci Králové, sice nemůže Smiřice minout, ale radost z nich má pramalou. Přenášení místní MVE nepatří zrovna k nejkratším. Jinak se ovšem řeka městu vyhýbá. Na začátku přenášení si možná občas někdo všimne odbočujícího koryta, přes které se přechází. Jedná se o začátek někdejšího Mlýnského náhonu. Úvodní rovinka vypadá na splutí docela nadějně. Nasedat ale nemá moc smysl.

Na konci oné rovinky byste narazili na kovový rošt, za kterým voda mizí pod zemí. Svedený do betonových rámů protéká náhon většinou Smiřic. Pro „normální“ splutí je tady nevyužitelný. To však neplatí pro část, kdy se vrátí na světlo světa před koncem města. Právě tuhle část jsme se rozhodli s Andílkem prozkoumat.

Po nasednutí pádlujeme nejprve chvilku proti proudu. Chceme se samozřejmě podívat na výtok z podzemí. Celkem bez problémů jde pokračovat dovnitř, ale bez čelovky brzy mnoho nevidíme, tak se vracíme zpět „na vzduch“ a vydáváme se vstříc Labi. No, kvůli četným překážkám není plavba z nejrychlejších. Ze začátku to jde, ale časem se jejich frekvence zvyšovala.

Náhon je pod Smiřicemi ponechán do značné míry svému osudu, takže s popadanými stromy apod. je třeba počítat. Na druhou stranu to není vyložená tragédie. Mockrát jsme splouvali podstatně horší úseky. Navíc díky minimálnímu tempu vody je proplétání se větvemi celkem bezrizikové. Při troše potoční akrobacie se člověk s většinou překážek vypořádá bez vystupování z lodi. Aktuálně se nedaly projet tři zátarasy.

Plynulost plavby ale narušují i jiné překážky. Tou první jsou nefunkční zbytky stavidla u bývalé vodárny. Přenášení je snadné po obou stranách. Až k němu jsme propluli bez vystupování. Jen kus pod ním však byla první bytelná stromová bariéra, takže jsme nasedali až pod ní. Širokým korytem jsme se po občasném boji s větvovím a kládami dostali k druhému stavidlu, tentokráte funkčnímu. Jeho přenášení také nepředstavuje žádný problém. Na břehu si lze všimnout ruiny čerpací stanice pro někdejší místní prasečák. Za tímhle stavidlem voda jedinkrát trochu zrychlila, ale dlouho jí to nevydrželo.

Plavba při jarním aspektu nepostrádá jisté kouzlo. Na březích kvetou místy kvanta orsejí, sasanek a před soutokem s Labem třeba dymnivek. Problém je, že v lodi se na soutok dostat nejde. Kousek před ústím jsou napříč korytem nějaké roury, kvůli kterým se musí opět vystoupit. Když to sečteme, z různých důvodů jsme museli na břeh pětkrát. Protože návrat náhonu do Labe je mimo civilizaci, prodloužili jsme si splutí o jeho krátký úsek k mostu u Lochenic. Tady lze nechat auto, resp. je to odsud jen kousek na tamní vlakovou zastávku.Kdyby někomu smiřický náhon nestačil, není třeba házet pádlo do vody. O kus níže u Předměřic odbočuje z řeky Labský náhon, o kterém na raftu už řeč byla.

Smiřický náhon se těžko stane vyhledávanou vodáckou destinací. Jako určité zpestření volného jarního dne však nebyl k zahození. Náhon je sjízdný celoročně, ale kvůli manipulaci u vtoku v něm dochází k značnému kolísání hladiny. Každopádně díky onomu funkčnímu stavidlu by se na podstatné části popisovaného úseku tyhle změny neměly nijak extra projevit.

Vojta Brádle