Poznámka redakce: poslední dobou dostávám do redakce články s tématikou starých časů. Byla by škoda si nepřipomenout úskalí, která jsme museli
tehdy překonávat, abychom se dostali na vodu. Nebyly mobily ani internet, auto neměl každý, lodě se posílaly dráhou několik týdnů předem atd. Zkuste zavzpomínat na staré a někdy i dobré časy a napsat o nich článek. Rádi ho uveřejníme.
Reklama
Snad bude dnešní vodáky zajímat, jak jsem sjel Smutnou asi před 60 lety a jak to bylo všechno jiné než dnes. Smutnou splul už dřív jakýsi kurz a stěžoval si ve Vodních sportech, jak je tam hodně překážek, které se těžce překonávají. Ví-li o tom někdo, dejte vědět, marně dnes po tom pátrám.
Chtěli jsme jet na Velikonoce, proto jsme napřed v sobotu odpoledne přepluli Vltavu z loděnice VŠ v Chuchli do Braníka, na kolejdách dovezli kánoi na nádraží a s lodí jako spoluzavazadlem dojeli vlakem do Vršovic. Odtud jsme loď poslali do Sepekova s tím, že si ji v Táboře v noci naložíme sami do vlaku zjištěného čísla a v Sepekově vyložíme. To bylo napsáno i na ceduli přivázané na loď.
S kamarádem Jindrou jsme koupili bochník chleba a rozešli se s tím, že okolo půlnoci odjedeme z Wilzoňáku do Tábora. Vybraný vlak byl specialitka. Jednalo se o motorák, který vezl právě vytištěné noviny. Ty pán dovedně třídil a na některých kratičkých zastávkách z vlaku vyhazoval, zatímco my cestující se krčili v koutku, dokud na nás nezbylo víc místa.
Tato dobře vymyšlená akce měla jednu vadu. Jindra k vlaku nedorazil a nakonec nastupuji sám. V Táboře mi s přeložením lodě pomohl zřízenec od dráhy a už pokračuji dál. V Božejovicích právě skončila tancovačka a vlak se zaplnil mládeží. S lodí mi ale v Sepekově nikdo nepomohl. Na vodu se mi samotnému nechtělo, proto jsem zalezl v čekárně do spacáku a usnul. Třeba Jindra nakonec přijede. Ani prvním ranním motoráčkem však nedorazil, tak jsem dal loď na kolejda a vezl ji k vodě. Po silnici proti mně se potácel od příkopu k příkopu mladý muž ve vyžehleném obleku, kterému po tancování vlak ujel. Dosud byl čistý, neupadl. Za ním jela krokem sanitka a nemohla ho předjet. Byla by to úžasná fotka - já s lodí na silnici, do toho opilý člověk, který je strážen sanitkou.
U mostu jsem si vybral jedno ze dvou úzkých ramen a vyrazil na vodu. Vejskal jsem radostí. Ta brzy skončila, protože rybník Chobot byl ještě zamrzlý. Zvolil jsem styl godoliéra. Ve stoje jsem loď šťouchal pádlem po vrstvičce vody, která na ledu byla. Tak jsem se dostal k hrázi, zdolal ji a vyplul. Zprvu to šlo pomalu, ale pod Hanovem to lesem hezky teklo a za chvíli jsem projel Srlínem. Pod ním nastaly překážky, tehdy v podobě hustých vrbiček, na březích vysazených. Zdálo se mi, jakoby některé větve byly čerstvě ulámané. Brzy jsem se dočkal sotva uvěřitelného vysvětlení: přede mnou jela kánoe se třemi hochy. Dva z nich byli vojáci bechyňské posádky, kteří zdrhli, třetí jejich kamarád, majitel lodi. Tomu jsem vrazil Jindrovo pádlo, posadil ho na háčka a pokračovali jsme 2x2.
Na pěkném místě pod Haškovcovou Lhotou jsme udělali přestávku a vylezli na skálu nad řekou. Hrklo ve mně: vedle mé žluté „Bystré“ se houpala modrá loď, zatímco jsem byl jist, že hoši mají loď červenou. Vysvětlení bylo prosté: loď měla levý bok červený, pravý modrý.
V Bechyni je Smutná nejhezčí, ale skončil jsem u druhého mostu, odkud je blíž k nádraží. Vojáci ještě kousek jeli, uložili loď a pospíchali do kasáren. Na nádraží mi zřízenec vyřizoval pozdrav od Jindry, který dojel do Bechyně stopem a setkání se mnou u řeky po několika pokusech vzdal. Poslal jsem loď někam na Sázavu a večerním vlakem se vrátil do Prahy.
Tak ahoj! Na Smutné nebo jinde
Petar