Vracíme se k lodím po polední pauze k mostu v Cezsoča a vyrážíme po široké řece, na které jsou přehledné peřeje s obtížností do WW II. Nižší stav vody způsobil, že řeka se z celého koryta slila do 1/3 a plujete tak korytem v korytu řeky. Okolo jsou až 1 m vysoké hromady kamení tvořící falešný břeh. Za vyšší vody to musí být úplně jiná liga, když vidím různě poválené velké stromy mezi suchými kameny.

S menší obtížností, která nevyžaduje tolik pozornosti, se můžete soustředit na krásy okolních skal a hor. V dáli vystupují bílé vrcholky s výškou přes 2000 m, které jsou zasazeny do nižších lesnatých kopců. V kombinaci s polojasnou oblohou to působí velmi impozantně.

Míjíme most v Log Čezsoški, pod kterým je pěkná peřej, vpravo pak vidíme mohutný vodopád Boka. Vede k němu turistická cesta, doporučuji se k němu povídat. Obtížnost se mírně zvyšuje a pak přichází vysutá lávka pod Srpenicou.

Zhruba kilák pod ní se začíná charakter toku výrazně měnit a přichází Velký kaňon Soče. Až sem se mohou vydat méně zkušené posádky, dále je úsek náročnější. Opět se objevují solitérní kameny větších rozměrů, jejich koncentrace pomalu roste, aby nakonec řeku na několika místech zcela zablokovaly. Řeka je výrazně užší, břehy jsou strmější. Už není čas se dívat po okolí na krásy hor, teď se jen soustředíte na vhodný průskok někam, kam není občas dobře vidět.

Na jedné větší skále uprostřed řeky si všímám, že zhruba 5 m nade mnou téměř na vrcholku je pořádná hromada naplaveného dřeva. Vypadá to jako velké hnízdo čápa. Nechtěl bych zde být za vysokého stavu, řeka musí mít ohromnou sílu.

Obtížnost stále roste k WW III – IV a jen s obavami vyhlížíme obávaná sifonová místa. Jenže řeka už vše přeskládala a změnila, ani výrazná červená barva upozorňující na nebezpečné místo na skále vpravo není. Tady je potřeba přistupovat ke každému kamenu v proudu s obavou, že je pod ním sifon, a proto se nájezdů na ně zcela vyvarovat.

Je to jako hra v labyrintu, kdy hledáte vhodný průjezd mezi řadou kamenů, ale za ně nevidíte. Nic není naštěstí zatarasené kládou nebo větvemi. Správná cesta se dá vždy najít ideálně postupným splouváním s nájezdy za kameny nebo vracáků a prohlídkou z lodě.

Obtížnost graduje a najednou se vše na krátko uklidní. Před sebou vidím lávku, což znamená začátek slalomky. Zastavujeme vpravo a jdeme si ji prohlédnout. Nakonec jede jen Honza, když se mu podaří dostat ke skupině zahraničních vodáků. Pak musí loď vynést zpět k lávce, protože zde končíme (Trnovo I, kemp).

Pokud jedete poprvé, nepřejeďte a včas vystupte před lávkou. Z řeky nejsou žádné cedule, jen je jedna cedule za lávkou na pravém břehu. Co je však dobře označeno, jsou nástupní místa ze silnice podél celého toku, z řeky bohužel ne.

Úsek měří 13 km a časově ho zvládnete za 2 hodiny. Měli jsme stav na vodočtu Log Čezsoški 18,5 m³/s, v Kobaridu 26 m³/s. Předem si dobře prostudujte také mapu s aktuálním nebezpečím na řece, aby vás něco nepřekvapilo. Jsou zde zaznamenány stromy, větve nebo jiné kompilace.

Celou Soču od Velika Korita po slalomku dáte pohodlně během jednoho dne. Jen pozor na vodní stav a sifony, které mohou nově vznikat i zanikat. Za našeho nižšího stavu vody to byla krásná technická plavba. A pokud si na splutí řeky netroufáte, je zde mnoho komerčních agentur, které vás provezou na raftech včetně české Alpicenter. Pro ten zážitek to rozhodně stojí.

Petr