Na začátku května jsem se po dlouhé době vydal na delší, již tradičně sólovou výpravu. Volba padla na Lužnici - počasí i stav vody vypadaly přijatelně, tak jsem si vzal dovolenou, sbalil kajak, zásoby, nezbytnou výbavu a vyrazil. Pro rejpaly brojící proti sólovkám - jezdím takhle už mnoho let a při troše soudnosti, opatrnosti a vhodném výběru trasy je to vždy v pohodě.

Při pondělku 2. května jsem zahájil svou výpravu po Lužnici. Někdy po desáté hodině dopolední jsem se vykulil na nádraží v Suchdole, přesunul se do prostoru opuštěného kempu nafoukl svůj cestovní speciál na bázi Sunny 390. Po přebalení a nakládce jsem vyplul na řeku, v níž bylo vody tak akorát. Slunce pálilo a po 10 minutách plavby mě čekalo první obnášení lehlého stromu - šlo to bez větších problémů vpravo. Postupně jsem podplul (spíš podplazil) ještě dva a přetáhl jeden či dva stromy a už tu byl Pilař. Přenesl jsem ho tradiční trasou a trochu se svlažil - počasí bylo vysloveně letní. Cestou na rozvodí jsem bez problémů sjel stupeň na ř.km 115,2, projel Majdalénou a ve vrbičkárně za ní obnesl (po pravém břehu) všehovšudy jeden plovoucí smeťák. Pro začátečníky ale mohou vrbičky skrývat řadu záludností - vracáky, odbočky, nízké větve a jiné „lahůdky“. Za rozvodím už byla cesta bez jakýchkoliv vzruchů. Kolem páté jsem se připloužil na Weizettel, kde již bylo tábořiště víceméně v provozu. Vybírání poplatků, umyvárna a záchody (splachovací) byly funkční. Taky tu bylo víc hladových komárů, než by bylo zdrávo.

Obhlídka jezu přinesla poznatek, že pro vodáky je jedinou volbou přenášení lesem po pravém břehu. Trapiči elektrárenští zde zaúřadovali - jez má vakovou nástavbu, šlajsna je suchá jak Sahara a k ostrůvku uprostřed se za vyššího stavu vody nedá se zdravou kůží dostat.

V úterý ráno jsem tu hrůzu přenesl a vyplul z tůně pod jezem. V korytě Nové řeky bylo pár stromů - jeden šel podjet, další bylo možno přešoupat, neb se nacházely těsně pod hladinou. Velice rychle jsem se ocitl na soutoku, jez Jemčina přenesl po pravé straně a upaloval dál. Jak jsem se blížil k Metelu, měnilo se počasí a obloha se pomalu zatahovala. Přenesl jsem Metel (občerstvovna na jezu byla funkční), o něco později stejným způsobem překonal nízkou odpornost na Hamru, sjel (při pravém břehu) stupeň pod Hamrem a meandry se doplahočil k jezu Krkavec. Ten se tradičně přenáší kamenitým „korytem“ za schůdky v navigaci vlevo. Začalo poprchávat a tak jsem vyrazil ku Veselí. Tamní jez měl prakticky suchou šlajsnu, tudíž jsem přenesl loď po cestě kolem elektrárny vpravo. Úterní plavbu jsem zakončil v opuštěném tábořišti na Dráchově. Přeháňky kombinované s nálety komárů nebyly nic moc.

Středeční ráno bylo deštivé. V krátké pauze mezi dvěma slejváky jsem sbalil a vyrazil k Táboru. Při přenášení jezu Čejnov jsem obhlédl varovnou ceduli s logem České pojišťovny - podobné byly i u několika dalších jezů spolu s vodáckými značkami a pomníčky. Jez Steiniger v Soběslavi jsem sjel (spíš sdrkotal) vlevo od šlajsny, stejným způsobem jsem „zdolal“ Špačkův Mlýn (levým korytem) a jez v Roudné. Počasí se vylepšilo, svítilo slunce a foukal silný vítr, takže volej před Planou byl zatraceně vysilující. Jez v Plané jsem překoníčkoval vlevo, Soukeník sklouzl při pravém břehu - sneslo by to víc vody - tak o 10 cm. Jez v Sezimově Ústí jsem dost krkolomně přetáhl vpravo od šlajsny - porost řas sice sviňsky klouzal, ale operace se vydařila bez problémů. Na začátku Tábora se poblíž loděnic motali a zhusta i plavali nějací zoufalci. Ukázalo se, že před červnovou školní výpravou na Vltavu si zde pod pedagogickým dozorem v rámci tělocviku mládež nacvičuje, jak se vlastně drží pádlo. Vzhledem k tomu, že ve stavu byla i dívenka s panickou hrůzou z vody, půjde zajisté o památnou výpravu. Chvíli jsem pozoroval dění a sbíral pádla plaváčků, pak to „zabalili“ a pokračoval v plavbě. První táborský jez jsem sjel poblíž šlajsny (v pravém zlomu), Suchomel šel v pohodě proplout vlevo pod můstkem. V přilehlém ostrovním tábořišti jsem se utábořil (fungovalo), usušil vše, co jsem ráno sbalil mokré a vyrazil do města doplnit zásoby. Večer byl příjemný a bez komárů, navíc zde bylo suché dříví na oheň (z prořezávky porostu), takže jsem neodolal a udělal si táboráček.

Čtvrteční ráno bylo chladné a pošmourné. Prozíravě jsem se vecpal do neoprénu, sbalil a vyplul. Jez „Tábor III“ jsem provlnil šlajsnou, ani nevím jak, „Tábor IV“ předrkotal vlevo. Jez „Na Papírně“ šel jet pohodlně zbytky šlajsny vpravo. U Benešova Mlýna jsem peřej ze zbytků jezu proplul vlevo - vpravo se pinožily dva bagry a nebylo zcela jasné, jestli jen upravují koryto, nebo začínají rekonstruovat jez. Kvěch jsem projel středem, Matoušovský Mlýn provlnil šlajsnou. Pozor, proti kilometráži je tu už jen jedna (široká) a na břehu je tábořiště s občerstvovnou! Bejšovcův Mlýn i jez „U Marků“ jsem předrkotal po tělese v místě, které momentálně vypadalo nejvhodnější, stejně jsem postupoval na jezu „Dobronice - u papírny“. Pak mě chytla bouřka. Jez v Dobronicích u elektrárny jsem prohodil suchou šlajsnou. Následující dva kilometry jsem tápal v hustém lijáku, poblíž Hutí konečně přestalo pršet. Doplazil jsem se na Říhoky, kde bylo pusto a prázdno. Udělalo se hezky, tudíž jsem se hbitě utábořil a sušil mokrou výbavu, vymejval loď a třídil věci pro poslední balení. Odpoledne přišlo ještě několik přeháněk a v noci začalo jemně, leč vytrvale pršet.

V pátek ráno jsem za mírného deště sbalil, popojel cca kilometr k Bechyni, kde jsem pod převisem střechy jakéhosi srubu sbalil loď, nacpal zbytek věcí do loďáku a vyrazil na nejhorší úsek celé cesty - klikatou stezku z údolí řeky do Bechyně na nádraží s hromadou bagáže a lodí (srolovanou) na hrbu. Moje říční putování bylo úspěšně završeno koupí lístku na vlak v nádražní pokladně....

Poznatky:
Jarní plavba je veskrze příjemná, jen počasí by to chtělo o chlup lepší. Není dobré podceňovat slunce - vyplatí se krém na opalování (neměl jsem ho a po prvním dnu jsem byl „do křupava“). Tempo plavby - při jízdě bez dlouhých zastávek a vysedávání po občerstvovnách se za slušného stavu vody dá Lužnice stihnout za cca 3 dny, v pohodě za 4 - 5 dní (při průměrné denní „dávce“ kolem 30 km a časové ztrátě při příjezdu a odjezdu). Osobně jezdím pro potěšení z jízdy, takže mívám poněkud nestandardní přístup a v tuhle roční dobu celou řeku pro sebe.

Jezy: Profláknuté zabijáky přenášet z fleku, ostatní prohlédnout a posoudit sjízdnost podle stavu vody a situace.

Kempy a tábořiště: Funkční mají celkem slušné vybavení (mj. vodu a občerstvení), v ostatních bylo mrtvo a občas použitelná kadibudka.

Loď: Použil jsem upravený Sunny 390 - trvale jsem ho přestavěl na jednomístný, záď opatřil poutky na uchycení bagáže a sezení popruhy okopírovanými ze „Safari“ (pro lepší ovladatelnost na tekoucí vodě).

Vybavení: Většinu času jsem strávil v neoprénových šortkách, ale „long john“ se nakonec hodil také, stejně jako vodácká bunda a neoprénové rukavice. Poprvé jsem zkoušel vestu Artistic „Lake tourer“. Je sice zelená, ale se spoustou užitečných kapes a dobrou nosností. Vodní boty s bytelnou podrážkou jsou samozřejmou nutností. Ostatní bezpečnostní prvky a vybavení závisí na přístupu (na horním a dolním úseku jsem pouříval přilbu). Jako „specialitku“ jsem měl plastovou pumpičku na čerpání vody z lodě, určenou původně pro mořský kajak. Hodí se, když terén neumožňuje loď bezpečně vylít, nebo když v lodi není hladina tak vysoko, aby se vyplatilo zastavit. Problém je jen s nasátým listím, trávou a řasami - mřížka v sacím hrdle je relativně řídká a je nutno ji kontrolovat a čistit.

Doporučená četba: Vedle kilometráže je dobré míti nějakou vodáckou klasiku od Šmída, případně knižní verzi Červeného trpaslíka.

Střelec