Dnes máme v plánu dojet do vesnice Nahanni Butte. Tím vlastně skončíme na řece a necháme se dovézt do Fort Simpsonu pro auto. Dopadne to ale jinak. (Pozn.: Chambers‘s Twentieth Century Dictionary, vydaný v roce 1910 v Londýně, který jsem v pražském antikvariátu koupil za 4 Kčs praví, že butte znamená osamocenou, z okolní krajiny vyčnívající horu nebo kopec, výraz používaný v oblasti Rocky Mountains. U nás by tomu odpovídal asi Říp).

Na písku vařím snídani, dnes na závěr slavnostní: smažený luncheon meat na řádné porci cibule. Taky ještě společné cílové foto, naše dva zarostlé obličeje, Zbyšek v tričku, které bylo na začátku výletu bílé, v pozadí hory. Móc pěkný. Máme před sebou úsek zvaný Splits. V otevřeném údolí se Nahanni rozlévá do množství ramen, opět je trochu problém vybrat to správné. Neteče to, proud pomalý, namlsali jsme se rychlou jízdou nahoře. Na vnějších stranách je vysoký, vodou ukrajovaný břeh, vždy zanesený podemletými stromy ze břehu i těmi, co tam přinesla voda. Tady by se ani nedalo pohodlně přistát. A všude na břehu bobří dílo: stromy jsou asi půl metru nad zemí do špičky ukousané. Jsou to špičaté pařezy.

Za stromy se vynořila hora Blue Fish Mountain, taky je to vlastně butte. Objevuje se nám vepředu jednou vlevo, podruhé vpravo, celý den se jí nezbavíme. Stojí přes řeku, přímo naproti vesnice Nahanni Butte. Tam přijíždíme ve tři odpoledne. Vesnické plato je mimo hlavní řečiště v pravém rameni řeky a je u něj právě živo. Divočina skončila, po 362 km jsme v civilizaci.

U plata jsou dva motorové čluny, kde dva natives (Indiáni) připravují odvoz skupinky výletních rybářů dolů na Liard, možná až do Fort Simpson. Každý má na sobě těžkou rybářskou výstroj, na hlavách klobouky s protimoskytovou síťkou chránící hlavu kolem dokola. Ano, komárů je tu najednou dost, ale naštěstí na sebe jen upozornili, že tu jsou, pak se ztratili. S Indiány, majiteli člunů, chceme vyjednat odvoz do F. Simpsonu i pro nás. Přibrat ke skupince nás ale nechtějí, vrátí se prý za tři hodiny a chtějí za to 150 dolarů. To nebereme, končit jsme tu sice chtěli, ale pojedeme dál a u Blackstone, už na Liardu, chceme najít silnici. Podle mapy je blízko řeky. Tam, doufáme, chytím stopa a dojedu pro auto. Zbyšek počká u lodi.

Vystupujeme na břeh a jdeme do vesnice pro vodu. Vesnice Nahanni Butte je asi deset domků, je tu přepouštěcí stanice plynovodu, přistávací dráha pro malá letadélka a obchod s hotelem v jednom. Vesnice nemá spojení po souši směrem k civilizaci, leží mezi řekami Nahanni a Liard. Do vesnice se lze v létě dostat pouze člunem, autem jen v zimě po zamrzlé řece. Auta stojí celé léto za domky, odpočívají, jet se nedá nikam. Návštěvníků si zde asi váží, potřásají nám rukama a všichni se představují. Eskymák Steve pracuje ve stanici plynovodu, v ruce drží vysílačku a doprovází nás do hotýlku. V hospodě sledují dva Indiáni v televizi americký fotbal, je tu i pilot helikoptéry, možná té, co nad námi v posledních dnech přelétávala. Prodavač Bruce nám do kanystru natočil vodu, Nahanni se nám už nechce pít. Koukáme co je najednou všude lidí!

Vyjíždíme, teče to jen tříkilometrovou rychlostí a po chvíli se zprava přidá mohutnější Liard. Vlastně my do něj vtečeme, i když jedeme rovně. Končíme na řece South Nahanni, jsme na Liardu a tím definitivně v nížině. Pravý břeh je až do dáli nízký s písečnými mělčinami, pravý je vyšší, ukrajuje ho voda. Řeka je už tady velmi široká, doleva ustupují Mackenzie Mountains, napravo a před námi už je plochá krajina – Východoarktická nížina. Přes hodinu se snažíme najít místečko na stan. Dělám průzkum napravo do lesa, přitom musím brodit mezi písečnými ostrůvky. Lezu do vody, neopren funguje, břeh ale žádné místo na stan nenabízí. Stejné jako dosud. Uprostřed písečného poloostrova ale trčí z písku něco jako keře. Zastavujeme a po 200 metrech chůze na písku zjišťujeme, že se jedná o naplavené stromy, z větší části už pískem zanesené. Vracíme se pro bagáž, stan staví tradičně Zbyšek, já jsem se vrhnul na dřevo, na otesávání suchých stromů.

Po večeři zalézá Zbyšek už v půl jedenácté, já ještě chvíli živím oheň krásně vysušeným dřevem a pak jdu spát taky. V jednu hodinu jsem opět venku a zírám na polární záři. Je všude kolem dokola, i přímo nade mnou. Je to nebeská hra záře, světelná symfonie. Těžko popsatelné pocity, jsem tím naprosto uvězněn. Přes hodinu se tou podívanou opájím, fotografuji záři, stan s ohněm, stan se září, měsíc se září... Je to slavností osvětlení poslední noci na řece.

Honza (Kimbo)