Vlevo se skály oddálily, údolí se rozestoupilo a kamenitým prahem, přes metr vysokým dostáváme zleva Broken Skull River – řeku rozbité lebky. Tady by Lešek poznamenal: „Tohle nás živí.“ Tedy ten přítok. Hned za přítokem stavíme, je tu místo na stan. Jsme na místě, které jsme nazvali „Tábořiště dědka-prasete s vorem“. Ať nám odpustí. Později, ve Vancouveru, Zdena přinesla z veřejné knihovny kazetu, na které byl natočen film o starém obyvateli Fort Simpsonu, jak na jakési  pramici s motorem a spoustou barelů benzinu vyjíždí každoročně proti proudu Nahanni za zlatem, jak rozebírá svoje plavidlo pod vodopády, vše přenáší, nad vodopády staví novou loď(?) a jede dál proti proudu někam nahoru, kde, podle jeho přesvědčení, je zlatá žíla. Staříkovi bylo skoro osmdesát, na mnoha místech rval loď na laně za sebou. Při vší úctě k jeho věku i výkonu jsme ale sami, po sjetí Nahanni, nechápali jeho počínání, zvlášť proč už tu loď co rozebral nepřenesl, proč stavěl další.

Jako pohádka ale nevypadal les kolem toho jeho tábořiště. Hrozný nepořádek, spousta kamnářských dílů v podobě plechových kamen, rour, spořičů tepla a hlavně spousta prázdných soudků od benzínu. Všude po lese. Tak proto dědek-prase s vorem. Kousek od břehu už v lese je cosi jako palanda mezi dvěma stromy. Na ní je hromada nějakých věcí přikrytá zelenou plachtou. Kmeny od palandy jsou pobity plechem, aby se nahoru nedostali medvědi, žebřík leží vedle. Původně jsme si mysleli, že to patří dědkovi, že tam ložíroval. Později jsme se ale s podobnou plošinou setkali na tábořišti u Virginských vodopádů a pochopili jsme, že se jedná o odkladiště na jídlo, aby k tomu ti medvědi nemohli. Zbyšek začíná stavět stan a rozestýlat, stará se o mne jako vlastní máma. Já beru prut a pokouším se ulovit nějakou rybu. Třpytkování v obou řekách: nic. Večer cereals, kafe. Beru dědkův kotlík pohozený v lese a kamínek ze břehu na památku.

24.srpna. Vjezd do parku.

Ráno se probouzíme do mrazu, 2 cm ledu v ešusu s vodou, kolem zasněžené kopce. No to snad néé! Snídaně a v 11 hodin odjezd. Z ranní modré oblohy se začíná dělat deka, zataženo. Míjíme stojícího losa, zase nestačím fotit. Rychlost proudu je značná, řeka tu jede. Déšť je pěkně studený. Jsem dnes poprvé v neoprenu, kosa, odpoledne to už jde. Přijeli jsme k severní hranici parku. Někde by tu na pravém břehu měla být wardenova chata a v ní i warden. Je zde místní atrakce - Rabbitketle, jakési vyvřeliny, vzhledem k počasí ale nejevíme zájem. Na břehu je malé překvapení: asi 7 poskládaných kánoí, vedle vagón vodácké bagáže a nikdo nikde. Ani warden, ani jeho chata ani osádky k lodím. Je nevlídno, stále prší a tak po krátké obhlídce opět vyjíždíme hledat tábořiště. Na dvou místech medvědí stopy. To (zatím) nebereme. Nakonec se musíme spokojit s místem na písku na pravém vyšším břehu. Jsou tam i stopy losa (moos). Noc je nezvykle teplá, vylejzám ven na cigárko, naprosto neslyšně nade mnou lítá obrovská sova, úplné jumbo. Hrůzné sny.

25.srpna. Ledárna.

Během dopoledne několikrát déšť. Prší a tak zkouším vylepšit náladu svým zpěvem: severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím... V pauze deště děláme přestávku na horký čaj. Veverka žebračka. Míjíme dva přítoky. Zprava se k řece přiblížily pevné skaly, už to nejsou suťoviska co byly nahoře. Začalo silně a vytrvale pršet. A pak už jen leje.…k nohám ti dám zlaté pruty nebo se víckrát nevrátím…Třiapůl hodiny v tom lijáku nepřetržitě pádlujeme, nepřetržitě znamená nepřetržitě, žádné cigárko po hodině. Mám na sobě svůj „nepromokavý“ vodácký komplet, jsem ale celý skrz, pokaždé přece zatéká nepodlepenými švy. Neopren ale funguje, v té ledárně se dá říct, že snad i hřeje. Bodnul by klobouk, co jsem nechal v letadle, hlavu mám ledovou, řasy už nechrání před deštěm a tak poprvé poznávám, co to je když zebou oči. Je srpen a to je zde druhý nejdeštivější měsíc v roce. V tomto měsíci zde naprší 60 – 73 mm. Ohříváme se řečmi, jak si vlezeme do teplého vřídla v Kraus Hot Springs. Zkřehlí po dešti stavíme stan. Místo je dobré, jíme power bar tyčinky a už v 8 zalézáme spát, večer je bez ohýnku. Před výletem jsem měl trochu obavy z tempa. Zbyšek před dvěma roky vyhrál mistrovství světa starých pánů veteránů na hladké vodě a tak jsem se bál, že mě užene. Kupodivu necítím po tom maratónu žádnou únavu. Jsem otužilý a silný arktický drsňák!!

Honza (Kimbo)