Dvě knihy podobného námětu jsou od kolektivu Vodácké školy záchrany pod poněkud bombastickým názvem Cena adrenalinu vydaná jejich péčí letošního roku a kniha od Charlie Walbridge-Jody Tinsley – River Safety Anthology (Accounts of Rescue and Tragedy on North American Rivers) 1996 Menasha Ridge Press + ACA, dostupná pouze v angličtině. Nelze předpokládat, že by mnoho lidí mělo možnost či chuť přečíst si obě knížky, resp. zvláště tu druhou, a protože patřím k těm, kteří tuto možnost měli, budu se snažit vyjádřit některé postřehy k oběma.

Charlie (neodpustím si poznámku - je to singlíř) má obrovskou výhodu jako bezpečnostní šéf ACA (v podstatě svaz amerických vodáků), že úrazy na vodě jsou sledovány a průběžně zveřejňovány v časopisech pro ponaučení ostatních. Takže informovanost je průběžná a v knize se snaží o shrnutí výběru úrazů, které popisují vždy určité nebezpečí, které se na řekách vyskytuje s odkazem na skutečnosti, které k němu vedou. A to na jakékoliv řece.

Na vodě prostě riskujeme (a to i na ZW – i když se vám to zdá přehnané tvrzení). Risk k pádlování patří a je třeba mít před vodou respekt, nikoliv strach. Respekt nás učí pokoře, ale dostavuje se se znalostmi a zkušenostmi. Před třiceti-padesáti lety se také pádlovalo, sjížděly se těžké terény (viz Rittlinger, ale i další spjatí s laminátem a skládacími kajaky), informací o řekách a technice či taktice bylo výrazně méně, ale také bylo méně úrazů. Samozřejmě pádlovalo méně lidí, ale i tak. S rozvojem plastů a technologií a tím boomem pádlování kdekoliv, přišly problémy, které však musely nutně nastat. Jen většina médií je dnes, a zvlášť u nás, zveličuje. Stačí si povšimnout titulků jak tištěných tak e-medií. Tato media jsou však proto, aby vydělávala za každou cenu a nelze jejich informace brát vždy úplně vážně.

Již proto je dobře, že kniha v češtině o nebezpečí pádlování formou skutečných krátkých příběhů je tady. Jak je vidět, topí se a problémy mají jak zkušení tak nezkušení, riziko vždy vyplývá z poněkud jiných zdrojů a pohnutek. To je samozřejmé. Přičemž zkušení nemusí mít problémy vždy jen na WW V-VI. Wallbridge tvrdí, že v USA pádluje cca 7% populace. Odhaduji, že u nás je to podobné. Obecně se zřejmě ukazuje, že úrazy na vodě, resp. jejich příčiny, jsou také obdobné (samozřejmě destinace, kde je možné provozovat jen seakajaking nebude mít úrazy na jezech...) - tedy poměrně vysoké procento nepoužití či špatné použití ochranných prostředků. Poměrně vysoké procento spadá na hypothermii, u nás je to naopak problematika jezů, jelikož je jich tu výrazně více vzhledem ke kilometráži toků. Naopak podchlazení, i když u nás se příliš tato příčina asi neeviduje, je u nás méně časté.

Možná proto, že shrnuje úrazy na vodě za cirka 20 let, má Charlie určitý nadhled. V Ceně adrenalinu zřejmě popisují určité jednotlivé události přímí nebo nepřímí účastníci a tím jsou možná určité skutečnosti zkresleny. To nemyslím jako výtku, prostě to tak je. Když něco prožiju na vlastní kůži, tak se mi to zdá jiné, než tomu, kdo na to koukal jen ze břehu. Známé prvotiny ve skocích vodopádů, kdy po překonání skutečně třímetrového, se jeho výška v hospodě v pohodě vyšplhá na šest nebo topím-li se, připadá mi to, že jsem byl pod vodou minutu, a ono to bylo 10 vteřin...

Samotné hodnocení rizika pak je hlavně z hlediska vzdáleného pozorovatele, kdy není vždy zachyceno vše, co by mohlo. Například hned u prvního příběhu z dřevních dob raftingu u nás – rafting se prostě na terénech WW V a výše neprovozuje – to byla hlavní chyba, jenže tehdy to nikdo nevěděl, protože s tím neměl zkušenosti. Měl jen mladé a odvážné srdce.

V některých případech je možná škoda, že nejsou užity fotografie z místa, kde k problému došlo. Pro lepší ilustraci by to pro mnohé bylo zajímavé a lépe vysvětlilo to, k čemu došlo. U Vltavy by to nemusel být problém. Ale možná jsem jen deformován sám sebou ...

Nejde o to soudit účastníky problematických chvil – jednali pod tlakem na základě svých zkušeností, které byly takové jaké byly. V takových chvílích vždy dochází k chybám a někdy jsou fatální. Kupodivu jsou příběhy jak v Ceně adrenalinu tak v River Safety Anthology velmi podobné. V mnoha případech, kdy nebyla záchrana úspěšná, rozebírá možnosti alternativní záchrany, co bylo možno udělat jinak. Nejde opět o to, že „po bitvě je každý generál“, ale upozornit na možnosti, které existují a které i ty nejzkušenější zachránce v daném okamžiku nenapadly. Nebezpečná nemusí být jen velká voda (ale ta vždy každopádně zvyšuje míru nebezpečí), ale i nízká voda, protože odhalí místa, kde je možné se zachytit, zapíchnout s lodí. Vždy je nebezpečnější nepřehledný tok WW I, než přehledná řeka obtížnosti III. V mnoha případech platí staré pravidlo, že není těžké průsery jezdit, ale vyhýbat se jim. Když už se dostanu do problému – snažit se zachovat klid a to dokáže také lépe ten, kdo „umí“ než začátečník. A trochu mi chybí v závěrečných informacích – pokud jsem to nepřehlédl - „hlídání dozadu“, tenhle fenomén se dnes asi moc nepoužívá, alespoň to tak vidím na řekách u různých skupin. Přitom vědět, kde jsou kamarádi je jedna z nejdůležitějších věcí na vodě. Ale každopádně jsou to jen drobnosti, které se třeba objeví v druhém vydání.

Každopádně štěstí přeje připraveným – jak se říká – proto buďme připraveni, abychom mohli pádlovat jak hrdlo ráčí a jak ruce a tělo vydrží. A k tomu by mohla přispět i uvedená kniha.

Vojta Jančar