Dlouho jsem bažil po tom, abych mohl smočit pádlo ve vodách Dunaje. O to víc, že jsem na jeho březích strávil řadu dnů a ruce mne svrběly, jak bych chtěl pádlovat… A najednou to bylo tu, nečekaně a lehce. Kamarád Višňák se ozval, jestli nechci o prvním prodlouženém víkendu v květnu na Dunaj. Slovo dalo slovo a jak řekli, tak i učinili. Postupně se naše česko-slovenská sestava ustálila na šesti lidech v pěti lodích. Od obyčejného plastového banánu (podle barvy zvaného Švestka) až po mořské kajaky. Plán byl v sobotu ráno dát na vodu u obce Hamuliakovo, přejet přes vzdutí přehrady Gabčíkovo, přenést do starého koryta a jet rameny na maďarské straně.

Po cestě z Prahy, která optimisticky propršela, jsme se druhý den vydali k typické hrázi, která lemuje Dunaj. Ač v nejužším místě, přehrada k přeplutí nelákala. Vál silný vítr, který zvedal vlny a také by nás značně snášel. Přepluli jsme tedy operativně auty přes vodu a jeli do Čunova. Ne, nemáme obojživelná auta, jeli jsme moderním přívozem pro asi dvacet aut. V Čunově jsme se pozdravili s partou známých seakajakářů a dali na vodu pod retardérkou, která očividně už dlouho nebyla puštěná. Většina vody jde oklikou vodním dílem a starým Dunajem teče jen celkem malý stabilní průtok. Přestože vodočet na Děvíně stoupl před naší cestou o dva metry, tak ve starém korytě přibylo vody jen trochu. Ale stále je to rozlehlá vodní plocha a teče slušně.

Po krátkém pádlování jsme zahnuli malou peřejkou doprava do bočního ramena a od té chvíle začala být řada věcí jinak, než jsme zvyklí na našich řekách. Jak říkal Višňák: „Netušil jsem, že se dá na řece bloudit.“ Naštěstí, pokud minete první odbočku na maďarskou stranu, je tu druhá. Ono to vypadá jen na takové malé odbočky, ale vlastně se tu odděluje něco o velikosti dolního toku našich turistických řek.

Tím jsme se dostali definitivně mimo dosah civilizace a začala jízda pralesem a rameny maďarské strany vnitrozemské delty Dunaje. Nějaké možnosti služeb tu jsou, ale hodně omezené. Nějaký kemp nebo „hospoda byla v tom rameni, co jsme minuli“. My jsme dali přednost noclehu v přírodě. Při rozlehlosti kraje to nebyl problém, samozřejmě při zachování slušnosti stran odpadků, hluku a nakládání s ohněm. Tady se projevilo to, jak i ramena tečou nenápadně, ale rychle. Dostat se ke břehu na stejné úrovni dá pořádně zabrat. Většinu břehů tvoří bujný podrost bylin nebo křovisek, hezké místo si musí člověk vyčíhat.

Cesty se k řece přibližují většinou jen u hatí, tedy jezů. Přes ně jde často mostek, většinou příliš nízký na podplutí. Navigování jsme obstarávali pomocí běžné turistické mapy „padesátky“. Občas se hodil i kompas. I jakási navigace v telefonu přišla ke slovu. Ale ani jeden z podkladů nepopisoval realitu přesně. Hlavně, co se týče průjezdnosti ramen. Ramena na mapě slepá se třeba dala projet. Vodítko, zda rameno někam vede, je, že je tam proud. Ale také ne vždy, jeli jsme i ramenem přehrazeným provizorně nahrnutou cestou pro traktory. To je právě kolorit a zajímavost zdejší plavby, že to není jen z bodu A do bodu B po proudu, ale vybíráte si trasy, zda je libo kratší bez proudu, nebo delší pravděpodobně proudící....

Kdo rád sjíždí široké šlajsny, tak si tu může dost užít. U mnoha hatí je plavební znak pro zákaz vplutí, ale některé jsme spluli i tak. Průjezdy jsou rovné bez záludností, zato se slušnými vlnami. Největší záludnost jsou rozhraní mezi proudem a až stometrovými vracáky. Tam si dovedu představit koupačku po nájezdu do vracáku bez náklonu.

My jsme za tři dny plavby krysu nezaznamenali a vždycky si užili ten kontrast vln proti většinou rychle tekoucí, ale zcela hladké vodě.

Kdesi východně od vesnice Lipót jsme občas vjeli do ramen, kde se ozývalo oblíbený heslo: „Tady, je to pěkný, tady jsem ještě nebyl...“ Občas to vypadalo jako na Ploučnici, jen trochu širší. Stromy na březích jsou často ohlodané od bobrů.

Pak při pokusu o proplutí do severnější oblasti jsme narazili i na rameno, které teklo co chvíli střídavě oběma směry. To jsme neprojeli a i další pokusy se ukázaly jako slepé uličky. Ale užili jsme si konáriky, liány, pavouky a všechno, co se normálně člověku pojí spíše s pralesní kvakoplavbou kdesi na Vejmole a ne na veletoku.

Ale i starý Dunaj má svůj konec a na několika místech se vlévá do dnešního hlavního koryta. Tady jsme přejeli na druhou stranu a levobřežním ramenem se dostali až na kraj slovenské vesnice Medveďov, kde nás čekal zaparkovaný transit a cesta domů.

Tož takové to bylo, plavba od veletoku k vrbičkárně, neboli od Z-VR až k VR6. Potkali jsme i pár skupinek vodáků maďarských nebo slovenských, ale to bylo minimum na to, že v úseku operují maďarské a slovenské půjčovny lodí. Shodli jsme se, že se určitě vrátím. Třeba znovu začátkem května, kdy ještě nejsou komáři a kopřivy jsou nižší.

Chobotnice