Když venku začne pršet a vy si uvědomíte, že vám pár set metrů od domu teče malý potůček, hned vám to zlepší náladu – tedy za předpokladu, že onen potok nepřijde na návštěvu do vaší kuchyně, obýváku nebo ložnice. A pokud máte, stejně jako já, v kůlně či v garáži loď, která se na období, kdy prší, těší snad ještě více než vy, nezbývá už vám nic jiného, než počkat si na optimální podmínky a vhodné počasí.

Bydlím v okolí Berouna, kde o tyto potoky a potůčky nemáme nouzi. Kousek od domu nám protéká Stroupínský potok, který se vlévá do Červeného potoka. Oba pak společně napájí spodní úsek Litavky. Už dlouho mám v plánu sjet tento úsek a v poslední době mi dokonce přálo i počasí.

Nejprve jsem vyrazil kolem potoka na kole. To abych věděl, co chci vlastně sjíždět. Myslím si, že mám za sebou dost vodáckých zkušeností, ale to, co jsem viděl, mě překvapilo. Vlastně jsem začal být rád, že se mi až doteď stavěl do cesty nedostatek času a nepřízeň počasí. Stroupínský potok znám již z okolí Točníku, a tak vím, že se v tomto přírodním korytě mohou plavit i začátečníci. V korytě sice můžeme najít nizoučké stupně, které při větším množství vody vytváří docela pěkné vlny, ale i tak se dá tato voda sjet poměrně hladce.

U nástupního jezu je křížek

Vycházel jsem z předpokladu, že vysoký jez, který je na začátku plánovaného úseku mezi Zdicemi a Příbramí, je to nejhorší, co mě může potkat. Viděl jsem ho před tím asi dvakrát, když teklo velké množství vody způsobené vydatnými dešti. Na břehu pod jezem jsem nedávno dokonce objevil křížek. Pevně doufám, že nepatřil nějakému vodákovi.

Kromě betonových jsou na potoce i larsenové stupně

Uvažuji nad tím, že když se trochu rozjedu, zvládnu jez sjet. Zamyšleně šlapu stále podél vody. Cestou objevím ještě pár asi půlmetrových betonových stupňů. Jsou dost blízko sebe. Myslím ale, že když bude v potoce více vody, budou se díky stupňovitému terénu tvořit spíše vlny, nikoli nebezpečné válce.

Začínám trochu litovat, že jsem si v práci nevzal volno a nevyrazil sjet alespoň kousek. V ten moment ale začíná být moje lítost rozčeřena. Těsně před místem, kde se z pravé strany připojuje Červený potok, je další překážka – bezmála metr vysoký železný stupeň, ze kterého na některých místech dokonce trčí kusy železa. I když je docela málo vody, tak se pod ním tvoří pěkný válec. Přemýšlím, jestli by se za vyššího stavu vody nedal přeskočit. Bůhví!

Potok pak malinko meandruje. Zase kousek opodál vidím v korytě larzenový stupeň. I přesto, že je v lepším stavu, i tak by mohl na lodi udělat poměrně velké škody. Každopádně až do tohoto místa by se v případě nouze dalo dostat ke břehu. Je sice zarostlý a je na něm plno kopřiv, ale v podstatě je průchozí. Dále přírodní břeh nahrazuje betonové koryto a není tedy možnost dostat se jednoduše na břeh.

Pak následuje série tří stupňů s vývary

I kdybych se přeci jen dostal po vodě dál, po pár záběrech pádlem by přišlo nejspíš nejhorší místo na potoce. Série tří vysokých stupňů s betonovou deskou. Všechny jsou od sebe ve vzdálenosti asi čtyřiceti metrů a rozhodně na ně není veselý pohled. Nedovedu si představit, co by to s lodí udělalo v případě, že by v potoce bylo více vody. Troufám si to ale odhadnout. Při pohledu na stupně přemýšlím, jestli náhodou není možnost tento úsek sjet. Ať ale přemýšlím, jak přemýšlím, sklon desky je tak nešťastný, že by válec pod stupněm nešel ani přeskočit ani nadskočit. Loď by do něj zajela jako nůž do másla. Nevím, uvidíme.

Jsem vlastně nakonec rád, že jsem dnes vyrazil na kole po břehu obhlídnout vodní terén, alespoň jsem si udělal představu. Pevně doufám, že letos bude voda rozumná a že seženu někoho, s kým sjedu alespoň malý kousek potoka. Ve dvou se to vždycky lépe táhne!

Viktor Vácha