Hurá, pojedu Vltavu, moc se těším. Balím věci, nasedám do auta. Těch dvě stě kilometrů dám jako nic. Cíl – parádní víkend na vodě, večer zábava a spaní v útulném penzionu.
Reklama
Konečně jsem na místě ve Vyšáku. Nemohu se už dočkat pocitu, že nasednu do kánoe a vyrazím po proudu. Je tady jen pár lodí, do deseti. To je dobré, v klidu, v krásné přírodě a s rychlou vodou tuším nezapomenutelný víkend. Znáte to. Soukám se do lodi a vyrážím. Po sto metrech potkávám v řece rybáře a ten na mě volá: „Ahój.“
Musím při vyhýbání zastavit loď, usměji se a také odpovídám: „Ahój.“
Znovu pádlo do vody, zaberu. Po dvaceti metrech už vidím dalšího. Nevadí, zase zastavuji loď a odpovídám na jeho pozdrav. Dělám kličku okolo něj a už se opět rozjíždím. Teď už to pofrčí. Nepofrčí. Hned přede mnou loví další tři rybáři. Tentokrát musím nejenom zastavit, ale i vylézt z lodi a obejít je. Jsou milí, volají na mě: „Ahój,“ a ptají se mě, jak mi to jede. Nastupujíc do lodě slušně odpovídám, že je to super. Tak a teď už se budu soustředit jen a jen na nádhernou vltavskou přírodu a užiju si jízdu. Jen ještě zastavit snad už před posledním rybářem, který je na dohled. Už je za mnou a já nabírám rychlost. Ale do pr…., co to? Ani ne po třiceti metrech přímo v proudu další čtyři. V ruce prut a pivo a něco po sobě pořvávají.
Rybaření na řece
„Ahój,“ řvou i na mě. Motají se ve vodě tak, že nevím kam uhnout. Pokouším se o manévr a div se nepřevrhnu. Ach jo, opouštím loď a v silném proudu klopýtám mezi balvany a obcházím tu povedenou partičku. Začíná mě to unavovat, ale neztrácím naději. Řeka se narovnává, vidím nejméně tři sta metrů před sebe. Mohl to být hezký pohled, ale není. Zase tam stojí, je jich asi třicet. A jsou opět v proudu, přesně tam, kudy hodlám jet. Asi jim to tam nejvíc bere nebo co…
Vzdávám to. Za hodinu jsem potkal dvě stě rybářů, sto třicetkrát zastavil, šedesátkrát vylezl z lodě, a slovo „ahój“ už mi nepřijde tak cool. Končím. Táhnu se s lodí na břeh a volám help line do půjčovny. Mám smíšené pocity a nejsou nikterak dobré. Tak si to shrneme. Vzal jsem si dovolenou, ujedu celkem čtyři sta kilometrů, zaplatím za penzion a za loď. No a výsledek? Hrůza. Teď mám tři možnosti: jet jinam, jet domů nebo to přetrpět až do konce. „Á“ je správně. Přesouvám se jinam. Zkouším Jizeru, Sázavu, Lužnici a ze zoufalství i úzkou Ploučnici. Všude je to stejné. Kde to rychle teče, stojí stovky rybářů. Něco je asi špatně…
Vážení vodáci, čtenáři. Ve skrytu duše doufám, že vás tento imaginární příběh, kde se otočila role vodáka a rybáře neurazil, ba naopak. Přiblížil vám pocity rybářů a ostatních turistů, kteří stejně jako většina z vás milují řeku, přírodu, svůj koníček a je jim jasné, že situace už je neúnosná.
Regulace řízená státem nebyla, není a těžko kdy bude. I když, pokud to takhle půjde v budoucnu dál, možná i státní úředník, ovlivněn alarmujícím stavem a médii, začne něco dělat. Rozumní lidé by si ale mohli vyjít vstříc navzájem a něco s tím začít dělat sami. Umím si představit jakousi vnitřní regulaci, která by vzešla přímo od vás – vodáků a vašich zástupců. Pokud podnět půjde od vás, stát s tím jistě něco udělá, protože zde nebude oponent. Nastavit limity lodí na řekách či regulační poplatky, které by byly striktně používány na obnovu řek, čištění břehů apod. Asi víte, že rybáři, kteří díky enormnímu množství lodí takřka nemohou ve své sezóně lovit, platí nemalé částky Rybářskému svazu ve formě povolenek a paušálních plateb. Tyto prostředky pak nejdou do kapes půjčoven a kempů, ale přímo hospodářům na zarybňování řek a zástupcům rybářů v rybářském svazu, kteří aktivně hájí naše řeky před destruujícím vlivem vodních elektráren, před betonováním a narovnáváním koryt apod. Lobují v parlamentu, připomínkují zákony nebo hlásí porušení zákonů České inspekci životního prostředí. Peníze od rybářů pak z části pomáhají v boji za čisté proudné řeky plné života, takové, jak je známe třeba z Rakouska. I když je to leckdy boj s větrnými mlýny, spousty věcí se povedlo a prosadilo. Samozřejmě i pro vás, vždyť máme podobné cíle.
Dostávám se tedy ke konci svých úvah. Je potřeba, aby vodáci a jimi založená a pověřená organizace vznesla a prosadila potřebnou regulaci počtu lodí na řekách, aby společně s rybářským svazem hájila naše zájmy a aby se část finančních prostředků na obnovu našich řek vrátila i od vás - vodáků. Někdo může samozřejmě namítat, že díky vodácké turistice přichází do regionu hodně prostředků, ale ruku na srdce, spočítal někdo, kolik daní (pokud jsou vůbec placeny) půjčovny a stánky s pivem u řeky odvedou? A jdou tyto peníze na obnovu řek tak, jak si ji představujeme?
Jsem si vědom, že vodáků je nepoměrně více, ale počty lodí na řekách za poslední roky jsou neúnosné. Vaším cílem, cílem rybářů a ostatních turistů je přece užít si v klidu krásnou přírodu, věnovat se svému koníčku a trochu té večerní zábavě. Cíl je stejný. Věřím, že většina z vás to tak cítí. Cítí, že dnešní situace už není udržitelná, že jedna početná skupina válcuje tu druhou, menší. Že z vodáckých peněz nejde na obnovu řeky téměř nic. Že ani pro vás není příjemným zážitkem sjíždění řeky, která vypadá jako D1 v pátek odpoledne.
Za udržitelný rozvoj a díky panu Petru Ptáčkovi z Raft.cz za jeho aktivní přístup k ochraně řek.
Za všechny rybáře Ahoj
Ing. David Pecha, muškař