V pátek a v sobotu jsme byli s Gurujem Krtkem na Šumava rallye. Sníh pravda chyběl, ale foukal vítr a v sobotu odpoledne se přidaly i sněhové krupky. Zkrátka velká zima. To jsem začal pochybovat, jestli na vodu v neděli (04.02.) pojedeme. Krtek rezolutně prohlásil, že na vodu jedeme, i kdybych to měl odmarodit. Nemělo smysl se hádat, vždycky je nakonec všechno jinak. I bylo. Plánovali jsme Stvořidla, ale v sobotu večer jsme se dohodli, že vezmeme za vděk pozvánky od kamarádů z Ústí nad Labem na splutí Svitávky.

Samozřejmě, že jsme se nepotkali podle časového plánu. Rony hned po příjezdu vyndal vlastnoručně vyrobené svačiny pro všechny účastníky zájezdu.

Tak trochu mně to připomnělo, proč mám vodáctví tak rád. Obětavost, nadšení pro věc, skvělí kamarádi. Vyjeli jsme z Kunratic u Cvikova. Po celé cestě jsme potkali snad 2 lidi a to max. Ale s příjezdem lodí se najednou odnikud seběhlo pár zvědavců, co se jako bude dít. Když už jsme pojedli, popili nealko (alko všichni z nějakého důvodu zapomněli. Řidiči schválně a ti ostatní bůh ví proč), tak mi najednou došlo: „Krtku, kde mám šprajdu?“ „No já nevím.“ Do tohoto momentu jsem si myslel, že ani snad nebude o čem psát. Voda do WW I, žádná divočina.

Představa, že pojedu bez šprajdy mě teda vůbec nenadchla a domů to bylo přes 100 km. Byl to ale opět Rony, kdo si povšiml igelitového pytle v kufru. Nápad byl tady a bez mentosu. Rony vyřízl do pytle díru, jak krejčí královské rodiny. Nic se nemuselo upravovat. Gumicuky přichytly plachtu k límci, nožíkem se udělala finální úprava. To s těmi gumicuky se mi moc nelíbilo, neb s krysou se počítat musí.

Venku byli tak 3 ^oC. Občas zafoukalo a tak bylo rozumnější zůstat v lodi. Ústečáci jsou pašáci, jelikož nám Vinco dělal s autem doprovod. Když jsme jeli na místo určení, vypadalo to, že odsun německého obyvatelstva proběhl nedávno. Všude bylo takřka mrtvo. Při průjezdu Novými Zákupami jsem dokonce dostal myšlenku, že jsme zpátky v čase, a válka skončila nedávno. První myšlenka, že tento kraj Pán Bůh moc v lásce nemá, jsem na vodě povýšil na myšlenku, že Pán Bůh to dělá moc dobře, že zachoval tuto krajinu tak krásnou. Po cestě jsme sice nějaký ten strom překonat museli, nicméně střední část byla krásně prořezaná. Nezbývalo, než se kochat pískovcovými skalami, všemožnými vlezy i kamennými rytinami, nijak malými. Krásné technické meandříky se střídaly občas s rovinkami, aby byl čas se podívat. Překvapil až tunel ve skále, pod kterým byl mírný příčný váleček a ze shora koukaly nepříjemně 2 traverzy. Byl to jediný adrenalin a tak jsme rychle vyskákali z lodí a dali si to ještě jednou.

Protože vody bylo docela dost, sjeli jsme ve Velenicích jedinej jezík. To už nám začaly omrzat nožičky, a proto jsem akci raději ukončili. Hospod v okolí je určitě dost, ale žádná, která by měla v neděli večer otevřeno. Museli jsme až do České Lípy na Střelnici. Těch 70 čísel vody je minimum na splutí a jedná se spíše o pohodový výlet s babou.

Malé upozornění nakonec: Svitávka by se klidně mohla jmenovat Pokličková. V hořejší části leželo na dně hodně plastových poklic z aut. Tak si ty svoje schovejte raději do kufru. Zřejmě nějaká místní úchylka. Možná jenom nemají rádi turisty. Ve střední části pak pozor na srny. Jedna se mi vrhla asi z 2 m břehu před kajak. Klasická situace. V půli cesty si to rozmyslela a plavala zpátky. No, měl jsem co dělat, abych to „ubrzdil“.

Henry ROTT